Mám za sebou 12 dní v práci, a tak jsem doslova natěšen na sobotní výjezd za ptáky. Krátce se domlouvám s ostatními a volba padá na výpravu za rackem polárním na Ostravsko. V hlavě mám stále variantu, že bych zajel na jih a věnoval se pozorování divokých husí. Vítězí ovšem společný výlet a ve skrytu duše maličká naděje na spatření u nás tak mimořádného racka. Je to tak, propadl jsem kouzlu birdwatchingu naplno a každé hlášení vzácného ptačího druhu ve mě nahlodává myšlenku, jestli i já sám budu mít to štěstí.

V sobotu ráno přijíždím, jak jinak, s malým zpožděním k prvnímu účastníkovi našeho společného výletu - Jirkovi Šafránkovi. Cestou v Přerově se k nám připojují také Adolf Goebel a Jarmila Kačírková. V Lipníku nad Bečvou obsazujeme auto úplně, neboť k nám usedá Zdeněk Abrahámek. Jsme kompletní a připraveni do toho jaksepatří šlápnout:-). Přijíždíme k Vrbici, ale pohled na ni nás mrazí úplně stejně, jako vodní plochu venkovní teplota. Je zhruba 5 stupňů pod nulou a hladina je úplně celá pokryta ledem a sněhem. Těch několik miniaturních ledových oken je také bez života. Nevadí, vždyť přece začínáme a teprve se budeme přibližovat k místní skládce, která už při průjezdu kolem dávala více než tušit, že je na ní pořádně živo. Vystupujeme z auta, nasazujeme dalekohledy, sestavujeme monokuláry, zkrátka dáváme jasně najevo, že přijelo 5 natěšených ornitologů. Cestou po náspu kolem řeky Odry začínáme s určováním ptáků. Jde nám to velice dobře, morčáky velké a letící kormorány určujeme s přehledem. Sice se trochu zasekáváme na jikavcích, ale k naší obhajobě tato čtveřice severských návštěvníků sedí na protějším břehu a jsou přece jen trochu z ruky. Přesto nám jejich přítomnost neutekla. Ano, očividně máme radost z toho, že jsme venku a pozorujeme ptáky:-). Ostatně několik z nás si jikavce "připisuje" do letošního Yearlistu a pomalu se přibližujeme k místu, odkud je přece jen trochu vidět do prostoru skládky, ale především do části řeky, na kterou zalétávají racci ze skládky se napít. Cestou ještě vyplašíme z meze králíka divokého a díky všeobecnému přírodopisnému nadšení to vypadá, že tady končíme. Králík se ale už neobjevuje a my můžeme začít s pozorováním racků. Po chvíli mrznutí zjišťujeme, že bude nejlepší racky pozorovat z pohodlí (a především pak tepla auta), proto se k němu vracíme a přijíždíme s ním na naše pozorovací stanoviště. Ano, toto rozhodnutí mělo hlavu a patu, všechny nás to odteď baví mnohem víc. Navíc racci skutečně v menších či početnějších skupinkách zaletují k řece a po dosednutí na hladinu překotně pijí. Nicméně světlý racek se neukazuje, a tak si čas krátíme povídáním o tom, jaké to je dívat se s odstupem několika set metrů na lokalitu, která překypuje životem a člověk se tam nemůže dostat. Tento pocit ostatně znám docela dobře ze Záhlinic, kde ploty a zákazy vstupu ovlivňují náštěvu této jinak velice atraktivní lokality. Ale abych se příliš nerozepisoval, postoupím v našem vyprávění dále. Poté, co jsme v této části definitivně vzdali pozorování racků a rozhodujeme se, jestli už pojedeme domů nebo ne, dostává Adolf Goebel nápad, abychom se zajeli podívat do míst, kde byl racek polární vyfocen. Na tomto návrhu se zhodujeme všichni, tak zajíždím autem k okraji vozovky a nastavuji navigaci. Muglinovská ulice, Ostrava. GPS se chvíli načítá a už naskakuje výsledek. Máme to k ní přesně 130 m a čas dojezdu 25 vteřin. Bezvadné, dnes nám to všechno nějak vychází, až tedy na toho racka polárního:-). Hlavním důvodem, proč tam vlastně zajíždíme je fakt, že tam Adolf před pár dny pozoroval samici ostralky štíhlé a tu ještě někteří z nás nemáme v letošním Yearlistu. Pouštíme se do určování druhů a skutečně za pár minut ostralku máme. Tolika dalekohledům se prostě nemohla schovat. Postupně přibývá i další druh, a to potápka malá. A pak se to nějak stalo. Slyšíme hlasy dvou menších ptáků, kteří si sedají na břeh. Nejsou ani moc daleko. Podle velikosti, letu a hlasu je určujeme jako lindušky. Tedy další letošní druh. Paráda, alespoň tady se nám daří. Otáčíme dalekohledy a spektiv směrem k linduškám, ale za chvíli se nám na nich něco nezdá. Né že bychom byli zrovna odborníci na tyto poněkud jednotvárně zbarvené ptáky, přesto jsme jich už ale pár viděli a tyto nám připadají čím dál více zvláštnější a prostě jiné. Jsou dost tmavé a chybí jim pásek nad okem. Snažíme se je vyfotit, ale vzhledem k ne ideálním světelným podmínkám se nám to moc nedaří. Tak se alespoň střídáme u monokuláru a každý z nás si snaží zapamatovat a "vtisknout" vzhled ptáků do své paměti. Máme zkrátka pocit, že to budeme ještě potřebovat. Když se vracíme k autu, vytahujeme určovací klíč a koukáme se na lindušky. To, co jsme zatím vyslovovali jen s úsměvem, se nám stále vrací. Určovací klíč nás navádí skutečně na lindušky skalní! A to na ptáky v zimním šatu. Koukáme na obrázek, porovnáváme ho s ostatními linduškami, ale čím více o tom přemýšlíme, tím více se v nás utvrzuje pocit o správnosti našeho určení. Pomalu opouštíme lokalitu a směřujeme domů. V autě Jarmila s Jirkou kontrolují fotky, které udělali. Není to vůbec ono, a tak se opět během krátké doby domlouváme na změně programu. Ačkoliv jsme už na cestě k našim domovům, nemůžeme přece jen tak odjet ve tři hodiny s tím, že jsme před chvíli asi pozorovali dvě lindušky skalní. Otáčíme auto a vracíme se zpět. Tentokrát už vynecháme ostralku a potápky malé a půjdeme znovu vyhledat lindušky. Někdo z legrace říká, že by se už ani nedivil, kdyby na ostrůvku seděl racek polární:-). Proč ne. Po příjezdu na nám již známou lokalitu se rozdělujeme na dvě poloviny, abychom obsadili oba břehy řeky a měli tak větší šanci na pořízení lepší fotodokumentace. Zanedlouho lindušky opět nacházíme. Tentokrát cítím mnohem větší vzrušení. Je to téměř jako lov. Tedy bez krve a vůni střelného prachu v ovzduší. Lepší fotky jsme sice nepořídili, ale měli jsme opět možnost si obě lindušky prohlédnout v dalekohledech. A především nový typ Meopty nám poskytoval velmi kvalitní a dobrý obraz. Už prakticky nepochybuje nikdo z nás, zase si ale uvědomujeme, o jak vzácné pozorování jde. A také to, že určování lindušek není zrovna jednoduché. Proto se v autě domlouváme, že se ještě před zveřejněním tohoto pozorování podíváme na internet a budeme každý zvlášť vyhodnocovat to, co jsme viděli. Já sám se k internetu dostávám až po svém tradičním sobotním hokeji, zato jsem ale příjemně odpočatý a hlavu mám svým sportovním výkonem řádně pročištěnou. Tento pocit miluji. Už při prvních zadaných výrazech ve vyhledávači a fotek zjišťuji, že já osobně s určením druhu opravdu problém nemám. Byly to skutečně lindušky skalní. Před spaním napíšu v rychlosti ještě dva maily a jdu na kutě. Nadšený ze dne, který jsem právě prožil. A na mysl se mi vkrádá myšlenka, že kdybychom si nechtěli doplnit některé druhy do našeho Yearlistu, možná bychom k Ostravici ani nezajeli:-). Sám sobě si gratuluji ke správnému rozhodnutí. Dnešní výběr společného výletu byl skvělý nápad!

PS: v článku jsem se příliš nevěnoval vlastnímu popisu lindušek, ale věřte mi nebo ne, úplně to sedí na kresbu otištěnou v Collins Bird Guidu z roku 1999. Ať chci nebo ne, už jsem svým rozhodnutím pochopitelně ovlivněný, navíc sám za sebe upřímně říkám, že přílíš horlivě nepročítám popisy zbarvení ručních letech, třetí krovky, zbarvení krčního límce atd. Pro potřeby FK to ale určitě uděláme, to je jiná věc.

Nakonec si ponechávám jedno přání. Doufám, že i další z Vás budou mít štěstí s tímto druhem a ověří správnost našeho určení. A především věřím v to, že se na Klubu300 brzy objeví kvalitní fotofrafie ostravských lindušek skalních, které budou nade vší pochybnost a obohatí naše terénní znalosti těchto zatracaně nudně zbarvených šedých zpěváčků:-).