18. - 28. 9. 2015
účastníci výpravy: Martin Došlý, Václav John, Jakub Vlček a Vladimír Volf
 
Na nadcházející birdwatcherskou cestu do Španělska se obzvlášť těším, byť to bude nejspíš moje poslední letošní zahraniční výprava. V pátek navečer se přesouvám do Prahy a mířím k Vaškovi domů. K mému překvapení ještě není vůbec připravený. Navíc se zdá, že 3 čtvrtiny osazenstva na tom nejsou zdravotně zrovna dobře, takže Vašek zatímco si balí věci, navrhuje možnost vyrazit až zítra. Z toho zrovna radost nemám.
Po chvíli přijíždí z Budějovic Kuba a všichni tři jdeme do OC Chodov nakoupit zásoby na cestu. Začínáme v lékárně, což nevěstí na začátku cesty nic dobrého. V obchodě nakupujeme spoustu nesmyslů, ale naštěstí se rozhodujeme, že přeci jen vyrazíme dneska. Od půjčovny TrigaCar máme půjčenou Škodu Octavii, tak do ní nakládáme všechny naše věci a vyrážíme na druhý konec Prahy pro Vláďu.
Pak nastavujeme navigaci na španělské město Roses nedaleko francouzských hranic a vyrážíme na 1600km dlouhou cestu.
Po několika prohlídkách odpočívadel a benzinek, zastavujeme asi ve 2 hodiny za Schwabachem u odpočívadla s kasinem, kde zhruba 4 hodiny pospáváme. Kubu, který si ustlal na zemi přímo na parkovišti před kasinem, po chvíli odhání ochranka, tak se přesouvá na parkoviště u Mc’Donalda. S východem slunce pokračujeme v cestě.
Jednou z mnoha dalších zastávek je i odpočívadlo u francouzského Savigny en Revermont u údolí řeky Valliére. V keřích je tu spousta protahujících pěvců. Asi 20 lejsků černohlavých, oba druhy rehků a pěnice. Velkou neznámou se pro nás stávají mýtné brány na dálnicích. Téměř u každé se nám stane nějaký drobný incident, u kterého se dobře pobavíme.
Těsně před španělskými hranicemi zastavujeme u městečka La Palme. Je tu výhled na přímořské laguny. Prozkoumáváme okolní křoviny, kde se ozývají nějaké pěnice. Po chvíli nám nad hlavami přelétne ostříž lesní.
A už se blížíme do Španělska. Hraniční přechod Le Perthus se nachází v horském sedle nejvýchodnější části Pyrenejí. S temnými mraky nad sebou a zapadajícím sluncem působí jako brána do Mordoru. I tu překonáváme a konečně se dostáváme do cíle. Město Roses je před námi. Je už večer a nábřeží v Roses je plné veselících se Španělů. Projet labyrintem uliček tu není úplně jednoduché. Začínáme hledat nějaký nocleh. Místní kemp je už zavřený, tak jedeme směrem k mysu Cap de Creus. Potmě překonáváme serpentýny na okrajích útesů až konečně nacházíme vhodný plácek, kde můžeme zastavit. Vítr tu fučí opravdu hodně, ale nic lepšího už dneska nenajdeme. Vašek s Vláďou usínají v autě a já s Kubou odoláváme větru venku ve spacákách. Aspoň těch pár hodin spánku získáváme.
20. září
Ani ráno vítr neustává, zato si můžeme konečně prohlédnout skalnaté pobřeží pod námi. Vycházející slunce ho krásně nasvicuje. Přejíždíme až k majáku na Cap de Creus. Je to dobré místo na seawatching, nicméně vítr dneska vane od pevniny, takže nás tu moc mořských druhů nečeká. Ve vodě pod útesy vyskakují nad hladinu lovící tuňáci. Kolem nich je spousta racků středomořských a kormoránů velkých. Zpívají tu dva chocholouši obecní a v křovinách se pohybují táhnoucí budníčci.
Nedaleko odtud se v křovinách ozývá několik pěnic. Jistě se nám povede určit jen pěnice bělohrdlé. Nejspíš jsou tu však i pěnice vousaté. Objeví se také dva chocholouši vavřínoví, které se teprve budu muset naučit určovat. Cestou zpátky do Roses vidíme útesy a údolí nad kterými jsme večer jeli potmě a neměli o nich ani tušení.
Cap de Creus - pozorované druhy:
rorýs obecný (30), vlaštovka obecná (15), volavka popelavá, budníček lesní, chocholouš obecný (2), chocholouš vavřínový (2), pěnice bělohrdlá (3), pěnice černohlavá, špaček obecný, moták pochop, racek středomořský (50), kormorán velký (30), terej bílý…
 
IMG 6803
Členité pobřeží na poloostrově Cap de Creus
 
Další zastávkou budou mokřady Aiguamolls de l'Empordà. Zaujme nás dopravní značka, „Pozor, slípky modré na cestě.“ Celkově lokalita působí jako jedna velká zoo. Necháváme auto na parkovišti a procházíme brankou na upravenou cestu, která vede od jedné pozorovatelny ke druhé. Zpívá tu množství cetií jižních. Jedna z lagun je plná čápů bílých. V ohradě s krávami je několik volavek rusohlavých. Přeletuje tu orlík krátkoprstý a vidět se dají chřástali vodní. U vyhlídkové věže se ozývá cistovník rákosníkový a na podmáčené pastvině hledá potravu spousta bekasin otavních. Když se později s Kubou vracíme na parkoviště, Vašek s Vláďou tam leží na trávě a podřimují. Přidáváme se k nim. Přeletují nad námi hejna čápů a nakonec i další orlík krátkoprstý.
Aiguamolls de l'Empordà - pozorované druhy:
volavka popelavá, vlaštovka obecná, vodouš kropenatý, vodouš šedý, vodouš bahenní, káně lesní, krahujec obecný, cetie jižní (10), racek středomořský, konipas luční (40), cistovník rákosníkový (2), lejsek šedý (2), ledňáček říční, čejka chocholatá, volavka stříbřitá, volavka rusohlavá (20), čáp bílý (277), orlík krátkoprstý, chřástal vodní (10), bekasina otavní (35), slípka zelenonohá…
Kolem půl páté vyrážíme na cestu do delty řeky Ebro. Projíždíme kolem Barcelony a za městem L’Ampolla se dostáváme do oblasti rýžových polí. Slunce zapadá a před námi je obrovská placka plná vodních kanálů a volavek. Hned na první zastávce zjišťujeme, jak hojné jsou tu volavky stříbřité a rusohlavé. Jsou prostě úplně všude.
 
IMG 6980
Volavka stříbřitá. Nejpočetnější volavka v deltě Ebra.
 
Nad hlavami nám také ostříž uloví jednu z vlaštovek. Projíždíme městem Deltebre, přes jediný most se dostáváme do jižní části delty a přijíždíme do L’Eucaliptus. Místní kemp je zavřený. Jsou tu jen gekoni zední, které Kuba zkouší chytit, ale zůstává mu jen ocásek. Naproti kempu je hotel Mediterrani Blau, kde nakonec zůstáváme. Na zdech tu visí spousta fotografií ptáků a i v restauraci posedává několik ptáčkařů. Jsme na správném místě. Jediný problém nastává s kartou od pokoje, kterou nejde rozsvítit světlo v pokoji. Obsluha to vyřeší, až když sedíme v restauraci u večeře. Všichni místní tu sledují fotbalový zápas Barcelony proti Levante. A my sedíme nad jídelním lístkem. Přeložit názvy jídel je pro nás dost těžké a příliš nepomáhá ani Vláďův překladač v mobilu. Jedno z jídel je podle něj „ananas v čase a sirupu“. Nakonec si prostě každý namátkově něco vybereme a necháváme se překvapit. Ochutnáváme i místní desert Crema Catalana, ze kterého se vyklube obyčejný puding s karamelem. Po večeři pak ještě na internetu zjišťujeme, jaké zajímavé druhy se pohybují v deltě. Zaujal nás kulík pacifický (Pluvialis fulva) pozorovaný na Migjorn Grassfields. Zítra bychom ho mohli zkusit.
21. září
Ráno je nádherné počasí, jako stvořené pro celodenní birding. Už z okna je vidět množství volavek rusohlavých a stříbřitých v rýžových polích. Po snídani vyrážíme do terénu. První zastávkou je pozorovatelna u laguny La Tancada. Je plná ptáků. U protějšího břehu postává velké hejno plameňáků, hladina je plná lysek, kopřivek a zrzohlávek. Zpívají tu cistovníci a nad hladinou loví 4 rybáci velkozobí. Po chvíli se na pozorovatelně začínají objevovat další birdeři. Říkají, že v jezírkách kousek odtud viděli spoustu bahňáků. Přesouváme se k jižní části laguny k jezírkům, kde z pár metrů můžeme pozorovat hejno jespáků malých, kameňáčky, kulíky mořské, bledé a písečné. Je tu skupina dvaceti rybáků velkozobých, další plameňáci a náš první racek Audouinův.
Laguna de la Tancada - pozorované druhy:
rybák malý (2), plameňák růžový (cca 450), potápka roháč (15), potápka černokrká (3), vodouš šedý (4), rybák severní, rybák velkozobý (24), volavka stříbřitá, volavka bílá, cistovník rákosníkový, kopřivka obecná (cca 800), zrzohlávka rudozobá (40), lyska černá (cca 2800), ostralka štíhlá, volavka vlasatá, kameňáček pestrý, pisila čáponohá, kulík mořský, vodouš rudonohý, orlovec říční, kulík bledý, ibis hnědý, racek Audouinův, kulík písečný…
 
IMG 6989
Laguna La Tancada v deltě Ebra.
 
Projíždíme mezi rýžovými poli a vodními kanály k vesničce Poble Nou. Kolem cesty se objevují kolihy velké, čejky nebo jespáci bojovní. Nacházíme také dalšího racka Audouinova, ibisy, pisily a rybáky bahenní. Vodní kanály jsou plné raků. U laguny La Encanyissada je další pozorovatelna. Vyhlížíme tu slípky modré. Zatím bezúspěšně. Novým druhem je tu jen volavka červená dosedající do rákosin. Umělé vodní kanály tu vytváří akvadukt s přepadem, kde se v silném proudu hromadí malé ryby a snaží se ho překonat.
Laguna de la Encanyissada - pozorované druhy:
kormorán velký, moták pochop, potápka malá (5), plameňák růžový, potápka roháč (10), cistovník rákosníkový, kopřivka obecná (200), zrzohlávka rudozobá (30), lyska černá (cca 4500), volavka červená, rybák velkozobý, kachna divoká (cca 300)…
U další pozorovatelny se zastavujeme jen krátce. Ani tady není žádná slípka modrá. Postupně se dostáváme až k řece Ebro. Všude kolem probíhá sklizeň rýže a v polích se pohybuje těžká technika. Rozoraná pole lákají hejna volavek rusohlavých a stříbřitých. My zkoušíme najít lokalitu Migjorn Grassfields. Všude jsou však jen rýžová pole, tráva tu nikde neroste. Cestou nacházíme dva dudky a další volavku červenou. Kolem zemědělských stavení se pohybují hejna špačků obecných. Velmi pravděpodobně jsou mezi nimi i špačci černí, ale není snadné je odlišit.
rýžoviště mezi Els Muntels a řekou Ebro - pozorované druhy:
volavka popelavá (14), racek středomořský (60), dudek chocholatý (2), jespák bojovný (20), čejka chocholatá (26), racek žlutonohý (2), volavka stříbřitá (cca 570), volavka rusohlavá (cca 240), racek chechtavý (cca 1700), bramborníček hnědý, volavka červená, volavka vlasatá, špaček obecný (cca 500), špaček černý…
Nakonec se dostáváme až k vyhlídkové věži u bočního ramene řeky na Isla de Buda. Tady by se měl nacházet Migjorn. Fulvu samozřejmě nenacházíme, nicméně z věže konečně vidíme další hledaný druh. Slípku modrou. A není tu jen jedna, ale hned 13. Včetně malého mláděte, které se nechává krmit od jednoho z dospělých. Tihle nádherní ptáci vytahují z vody stébla rákosu a šikovně odkusují jen spodní kořenovou část. Ještě k tomu nad námi přeletují plameňáci.
pozorovatelna Migjorn - pozorované druhy:
slípka modrá (13), slípka zelenonohá (2), lžičák pestrý (50), plameňák růžový, bukáček malý, volavka vlasatá, volavka červená, cetie jižní…
Rameno řeky kousek odtud končí a není spojené s mořem, takže ho můžeme obejít a prozkoumat pěknou písečnou pláž. Jsou tu tři druhy racků. Audouinův, tenkozobý a černohlavý. Můžeme si je prohlédnout pěkně zblízka. Kolem pobíhají hejnka jespáků písečných a obecných a dál od vody také kulíci mořští. Nad vlnami létají rybáci severní a loví ryby. Kromě nás a několika potulujících se lidiček tu nikdo není, takže si to tu můžeme dosyta užít. Zkouším nechat přijít jespáky písečné až do mé těsné blízkosti. Čas se najde i na koupel v moři.
Migjorn, pláž - pozorované druhy:
jespák obecný, jespák písečný (59), kulík mořský (30), racek tenkozobý (5), plameňák růžový, vodouš šedý, rybák severní, kulík bledý, racek černohlavý (4), racek Audouinův…
 
IMG 7239
Racek Audouinův. Největší světová populace tohoto druhu se nachází právě v deltě Ebra.
 
IMG 7316
Skupinka jespáků písečných hledajících potravu na pláži u Migjornu.
 
Se západem slunce jsme znovu na pozorovací věži se slípkami modrými. Přeletující plameňáci v posledních paprscích slunce jsou nádherná podívaná. Tu a tam se z pozorovatelny ozývají divné zvuky a něco kolem nás v šeru proletuje. Až po chvíli zjišťujeme, že jsou to netopýři vylétávající z úkrytů v otvorech pro šrouby. Nejspíš jde o netopýry nejmenší. Je tu dokonce i dřevěná schránka s vletovými otvory a několik dutinových cihel, sloužících také jako úkryt pro netopýry. Cestou zpátky ještě náhodně zastavujeme a zaslechneme ze tmy volajícího výrečka malého. Jak si tak jedeme tmou mezi rýžovými poli, tu a tam leží něco na cestě. Zjišťujeme, že jsou to raci. Na jednom místě jich je tolik, že musíme prudce zastavit. Já s Vaškem vyskakujeme z auta a jdeme je házet ze silnice do vodního kanálu. Přesto jich tu jsou desítky přejetých. Tahle noční zábava začne být nebezpečná, když se objevují další auta. Jedeme ještě do Deltebre na jídlo a pak se vydáváme hledat místo k přespání. Končíme až u jedné z pozorovatelen u laguny Encanyissada. Kluci si dávají spacáky nahoru, já zůstávám v autě. Dlouho do noci jsou slyšet nad námi přeletující kvakoši.
22. září
Ráno se budím před východem slunce, kdy kluci ještě pochrupují. Jdu se pomalu projít podél vodního kanálu. Všude kolem přeletují velká hejna ibisů, racků a volavek. Ptáci se také probouzejí. Rákosiny jsou plné břehulí, které postupně odlétají. Kousek od nich je v rákosí volavka červená. Na drátech sedí volavky rusohlavé, stříbřité a vlasaté. Začínají zpívat cetie a cistovníci. Vše nasvícené vycházejícím sluncem. Mám rád tahle exotická rána plná doma neviděných druhů.
IMG 7455
Cistovník rákosníkový, jeden z obyvatel rákosových porostů v deltě Ebra.
 
Když se vracím k pozorovatelně, kluci už vstávají. Kuba objevuje ve stativáku další slípky modré. Po chvíli se přelétá kolem dudek. Kousek od nás leží užovka maurská, která se snaží zahřát prvními ranními paprsky. Zatímco se balíme, debatujeme o dalším programu. V plánu máme totiž zajížďku do NP Monfrague na supy hnědé a straky modré. Nicméně je otázka jestli to s našimi dalšími plány vůbec stíháme. Vláďa navrhuje zajet na severní pobřeží do Bilbaa na buřňáky. Nakonec zůstáváme u původního plánu a dneska přejedeme do suchých stepí severně odtud.
severní břeh laguny El Encanyissada, ráno - pozorované druhy:
ibis hnědý (cca 1000), slavík modráček (4), ledňáček říční (8), kvakoš noční (10), slípka modrá (2), chřástal vodní (4), volavka červená (2), volavka stříbřitá, volavka vlasatá, volavka rusohlavá (cca 40), cetie jižní, cistovník rákosníkový, břehule říční (cca 500), racek středomořský (cca 300), racek chechtavý, dudek chocholatý…
Zastavujeme se ještě u přímořských jezírek s bahňáky. Je tu podobné osazenstvo jako včera. Spousta jespáků malých, kulíků písečných, bledých a mořských, kameňáčci, jespáci obecní, vodouši rudonozí a nad nimi hlídkující orlovec. V jižní části delty se do moře vypíná šestikilometrová úzká písečná kosa, zakončená odsolovacími nádržemi a lagunami. Vydáváme se po ní na průzkum. Cestou vidíme další kulíky bledé, početní jsou tu kulíci mořští a také racci. Jsou tu tenkozobí a Audouinovi. Ti mají na konci kosy své hnízdiště, teď však již opuštěné.
Punta de la Banya a přímořská jezírka - pozorované druhy:
kulík písečný, jespák obecný (20), jespák malý (31), pisík obecný (4), kameňáček pestrý (3), kulík mořský (cca 40), vodouš rudonohý (2), orlovec říční, kulík bledý (15), racek tenkozobý, racek Audouinův, rybák severní (16), poštolka obecná, plameňák růžový…
 
IMG 7488
Kulík mořský
 
Před polednem opouštíme deltu Ebra, která opravdu stála za návštěvu a vydáváme se na sever. Míříme do stepí kolem města Lleida. Krajina se po chvíli podstatně mění a objevují se i jiné ptačí druhy. Nad silnicí nám krouží první z mnoha supů bělohlavých. Za městečkem Alfés odbočujeme vpravo na polní cestu a míříme k letišti. Začínáme se rozhlížet po stepních ptácích. Na první pohled tu toho moc není. Početní jsou jen chocholouši a bělořiti šedí. Ti jsou tu ve stepích úplně všude. Také je tu ve stromech hejno konipasů lučních. Objevujeme ještě ťuhýka pustinného a přejíždíme do východnější části stepi. Je tu kruhové jezírko, nad kterým kluci zpozorují nějakého orla. Mě daleko víc zajímá krákající hejno v dálce. Vydávám se kamenitou roklí za ním. Je to obrovské hejno kavčat červenozobých. Jak si tak skáču po kamenech směrem k nim, proběhne mi pod nohama obrovský ještěr s modrými skvrnami na zádech. Je to ještěrka perlová.
stepi Lleida, okolí letiště - pozorované druhy:
chocholouš obecný, bělořit šedý, vlaštovka obecná, konipas luční (cca 200), ťuhýk pustinný, kavče červenozobé (cca 800)…
 
IMG 7556
Hejno kavčat červenozobých. Jeden z nových druhů ve stepích.
 
Ve městě Artesa de Lleida se zastavujeme na menším jídle. A zásoby pak dokupujeme přímo v Lleidě v supermercadu Caprado. Paní u kasy se strašně diví, že já ani Vláďa nemáme zákaznickou Caprado Card a i když jí musí být jasné, že jsme cizinci, strká nám do rukou formulář, abychom ji mohli získat. Po této vtipné scéně se přesouváme do další části stepí Lleida. Do polí mezi městy Balaguer a Bellmunt. Mělo by tu být nejvíc dropů malých. Nejdřív však projíždíme mezi vysokou kukuřicí, kde nemáme šanci něco vidět. Až když se dostáváme za pár zemědělských usedlostí, se krajina otevírá a před námi je suché kamenité pole. Kousek od auta sedí sýček a opodál se zvedají dva dytíci úhorní. V další části je opět ťuhýk pustinný, hejna strnadů lučních, samozřejmě bělořiti a se západem slunce objevujeme také orebici rudou. Dropa malého jsme překvapivě neviděli ani jednoho.
stepi Lleida, Bellmunt d’Urgell - pozorované druhy:
bělořit šedý, strnad luční, chocholouš obecný, sýček obecný, dytík úhorní (2), orebice rudá, ťuhýk pustinný…
Ještě za tmy se přesouváme do nové oblasti. Do stepí Los Monegros jižné od městečka Bujaraloz. Na hlavním tahu je silný proud kamionů směrem na Madrid. My však v Bujaraloz odbočujeme na menší silničku vedoucí k laguně La Playa. Krajinu ve tmě nevidíme, ale světla nejbližšího města už nejsou skoro vidět. Před autem nám přelétají dva dytíci a nějaký druh lelka. Dostáváme se až ruinám nějakého stavení, které v noci působí děsivě. S baterkami pak prozkoumáváme okolí a objevujeme malou boudu sloužící jako pozorovatelna na břehu laguny. Dá se kompletně uzavřít, takže se v ní dá krásně přespat. Vašek zůstává v autě a my tři bereme za vděk pohodlím dřevěného domečku.
23. září
Ráno zjišťujeme, že laguna je zcela vyschlá. Voda se drží jen v uměle vyhloubených kanálech. Pohybuje se u ní několik bekasin a jespáků obecných. Zjišťujeme, že kolem nás je spousta ruin a pozůstatků po nějakých budovách. Něco to tu mělo určitě společného se získáváním soli z vody. Vláďa po chvíli přichází s tím, že nedaleko objevil kalandry zpěvné. Skutečně se jich tu malé hejnko pohybuje.
 
IMG 7599
Kalandry zpěvné tvořily ve stepích početná hejna. Jsou ovšem velmi plaché.
 
Jediná další věc, která se tu pohybuje, jsou už jen pouštní běžci, kutálející se po dně laguny.
Vydáváme se zpátky na silnici, ale po chvíli znovu odbočujeme na pouštní cestu, kde naše Oktávka chvílemi dost drhne podvozkem. Je to tu naprostá pustina, jen občas se objeví polorozpadlé zbytky zemědělských stavení. Všechny menší laguny jsou tu vyschlé. Pohybují se tu velká hejna kalander zpěvných. Jsou však velmi plaché. Na jednom místě objevujeme pár poštolek jižních. A když konečně objevujeme lagunu, kde je aspoň trocha vody, stojí v ní jeden osamělý plameňák. Především však v jejím okolí objevujeme nový druh, skřivánky menší. Hojní nepřestávají být bělořiti šedí.
stepi Los Monegros - pozorované druhy:
bekasina otavní, jespák obecný (7), kulík písečný (2), plameňák růžový, chocholouš vavřínový, bělořit šedý, kalandra zpěvná (cca 200), kavka obecná, skřivánek menší (4), jespák malý, poštolka jižní (2), ťuhýk pustinný…
 
IMG 7631
Pustina stepí Los Monegros posetá bývalými zemědělskými usedlostmi.
 
Po opuštění stepí se zastavujeme na skalní vyhlídce nad městem Sástago. Okamžitě nad námi krouží 7 supů bělohlavých a orlík krátkoprstý. Pokračujeme dále do Belchite. Do poslední stepní oblasti. Cestou do Belchite počítáme několik supů bělohlavých kolem cesty, také orlíka krátkoprstého a dokonce i orla skalního kousek před cílem. V Belchite, kterému dominují tajemné ruiny bývalého města rozstříleného za občanské války, jdeme nejprve na jídlo do menší hospůdky. Z internetu se dozvídáme, že dneska jsou u severního pobřeží kolem Bilbaa pozorovány desítky buřňáků různých druhů. To nás dost naláká a upravíme podle toho náš další plán. Při placení necháváme hostinské 5€ dýško. Ta tomu nehodlá uvěřit. Jako svátost ukládá drobné do plechovky a div, že se nám neklaní a nelíbe boty. Nejspíš tu na to nejsou zvyklý. Hotel Oleum, kde chceme dneska zůstat je ještě zavřený, takže vyrážíme ještě na večerní obhlídku místních stepí. Nemůžeme se také nezastavit v ruinách starého Belchite. Panuje tu zvláštní atmosféra. Procházíme se bývalými uličkami a kolem nás se vypínají obvodové zdi domů, které zůstaly stát jako poslední památníky na události, které se tu staly. To bychom ovšem nebyli birdwatcheři, kdybychom i tady nevykutali nějaký ten ptačí druh. Po rozbořených zdech se pohybují dva krásně zbarvení skalníci modří a přímo nad námi přeletují supi bělohlaví jeden za druhým. Dlouho pak ještě krouží v termice nad nedalekým vrcholkem s vysílací věží.
ruiny bývalého Belchite - pozorované druhy:
sup bělohlavý (min 11), skalník modrý (2)…
 
IMG 7672
Na kroužící supy bělohlavé se dá ve stepích narazit kdekoliv.
 
IMG 7682
Krásně zbarvený sameček skalníka modrého v ruinách starého Belchite.
 
Jedeme za Belchite na nejnadějnější stepní lokalitu, kterou je El Planerón. Měli by tu být všechny stepní druhy, včetně hnízdícího skřivana Dupontova. Lokalita je to úžasná. Před námi jsou obrovské suché pláně se skalními svahy v dálce, které v zapadajícím slunci hrají všemi barvami. Pohybuje se tu několik hejn skřivánků menších, kalander zpěvných a strnadů lučních. Projíždíme to tu křížem krážem po různě sjízdných cestách, ale po Dupontovi zatím ani stopy. Na jednom místě ovšem prudce zastavujeme. Nemůžu tomu uvěřit, ale kousek od nás je velké hejno stepokurů. Jsou to stepokuři krásní. A krásní opravdu jsou. V posledních denních paprscích nádherně nasvícení, takže si je můžeme dosyta vychutnat. Báječný večer.
Belchite, El Planerón, večer - pozorované druhy:
ťuhýk pustinný, bramborníček černohlavý, strnad luční (cca 100), kalandra zpěvná (cca 200), skřivánek menší (cca 150), stepokur krásný (66), poštolka obecná, kavče červenozobé (cca 100), chocholouš obecný, chocholouš vavřínový, bělořit šedý…
Vracíme se do města, kde se ubytováváme v hotelu Oleum. Je fajn, zase jednou spát v pohodlné posteli.
 
IMG 7724
Nádherná krajina stepí Belchite na lokalitě El Planerón.
 
IMG 7738
Početné hejno stepokurů krásných při naší první návštěvě El Planerón.
 
24. září
Brzy ráno chceme opět vyrazit na El Planerón. S Vaškem se však budíme dost pozdě, Vláďa s Kubou nás budí boucháním na dveře a halekáním: „Na lokalitu!“ Hotel opouštíme, až když je slunce dávno na obloze. Na probuzení si dáme sýčka, který sedí na skalce vedle silnice kousek před El Planerón a nijak se námi nenechá vyvést z míry. Do plání vjíždíme jinou odbočkou než včera. Kousek od cesty je polorozpadlý opuštěný chlév. Ideální útočiště pro sýčka. A také že odtud jeden vylétá. Nedaleko stavby hledá potravu v nízké trávě hejno dalších stepokurů. Stepokurů písečných. Ukrýváme se do stínu zdí, ale přesto odlétají o kus dál. Ve stativáku jsou vidět jejich hřbety, připomínající želvy sunoucí se v trávě. Jeden z nich nad námi několikrát přelétá, ukazuje nám své černé břicho a ozývá se svým legračním hlasem. Pokoušíme se ho sami napodobit. Naše podivné zvuky se mu jen pramálo podobají. Přesto si říkáme, že odteď oslavíme každý nový druh stepokuřím pokřikem. Na to se z dalšího pole zvedá skupinka stepokurů krásných.
Belchite, El Planerón, ráno - pozorované druhy:
moták pochop (2), skřivánek menší (10), stepokur písečný (16), stepokur krásný (20), sýček obecný (2), špaček obecný, špaček černý…
 
IMG 7768
Opuštěná stavení ve stepích jsou skvělým útočištěm pro sýčky obecné.
 
Ještě chceme zkusit jednu stepní lokalitu, než odsud definitivně zmizíme. Po silnici A-222 se dostáváme k místu El Lomaza. Parkujeme na malém plácku a téměř ihned po vystoupení z auta nás trefí do uší podivný zpěv. Kuba má podezření na Duponta. Vydáváme se po cestičce mezi suchou trávu a zpěv slyšíme, čím dál tím lépe. Není pochyb. Máme tu před sebou zpívajícího samce skřivana Dupontova. Je to doslova zázrak. Na okamžik ho objevujeme ve stativáku, je však tak dobře schovaný ve vysoké trávě, že ani dokumentační fotka se příliš nedaří. Jeho zpěv je ale dostatečně charakteristický. Oslavujeme ho stepokuřím pokřikem. Ovšem hodně potichu, abychom si ho nevyplašili. Opodál na okraji nějakého lomu poskakuje po kamenech ještě bělořit černý a pobíhají tu hbité paještěrky červenavé.
El Lomaza - pozorované druhy:
skřivan Dupontův, bělořit černý, sup bělohlavý…
 
IMG 7829
Poslouchání zpěvu skřivana Dupontova patřilo k nejsilnějším zážitkům.
 
Rozhodujeme se, kam vyrazíme dál. Definitivně zavrhujeme možnost cesty do Extremadury na straky modré a zjišťujeme na internetu nejlepší místa na seawatching při pobřeží Atlantiku. Do navigace nastavujeme Islares, mezi Bilbaem a Santanderem. Před námi je dlouhý přejezd na sever na baskické území. Projíždíme Bilbaem, Castro Urdiales a dostáváme se na skalnaté pobřeží u Islares. Mezi dvěma vápencovými vrcholy je tu ústí řeky Agüera. Skály na pobřeží jsou členité a ostré jako břitva. Zespodu do nich naráží vlny Atlantiku, takže zem pod nohama nám neustále duní. Mezi skalami je několik travnatých plácků, kde můžeme krásně zpacifikovat zbytek našich zásob a uvařit si večeři. Když přitom můžete ještě stativákem prohlížet Atlantik a hledat mořské ptáky, nemá to chybu. Vítr se bohužel za poslední dny dost změnil, takže hejna buřňáků, která tu byla hlášená, jsou dávno pryč. Namísto nich pozorujeme přeletující tereje, kormorány chocholaté, racky středomořské, žlutonohé a několik neurčitelných buřňákoidů v extrémní dálce na moři. Jak se blíží tma, debatujeme nad tím, jestli tu zůstat do zítra, nebo ještě dneska někam přejet. Zvažujeme také, jestli nenaložit auto na trajekt a nedoplout do Francie. Končí to však tím, že mezi skalami stavíme stan a zůstáváme do rána. Usínám a poslouchám neustávající dunění země pod námi.
 
IMG 7896
Seawatching na skalách u Islares
 
25. září
Ráno je odliv a odhalené skály jsou plné louží s kraby a přílipkami. Nad skalami krouží asi 30 supů bělohlavých. Chceme ještě chvilku věnovat seawatchingu, takže se přesouváme na další místo nedaleko Bermea. Projíždíme eukalyptovými lesy, které tu působí dost nepatřičně. I tady létají další supi. Kolem cest je spousta dvojjazyčných značek, kde jsou španělská slova začerněna a vidět jsou jen názvy v baskičtině. Matxitxako. Tak se jmenuje skalnatý mys s majákem, kam míříme. Výhled na moře je tu fenomenální. Dole pod námi naráží do útesů mohutné vlny Atlantiku. I když jde o dobré místo na pozorování velryb i mořských ptáků, moc toho tu není. Několik kormoránů chocholatých, terejové a racci. Siluety tří buřňáků letících, kdesi v dálce se nám určit do druhu nepovedou. Přesto pohled na nekonečné moře stojí za to. Budeme muset seawatching ještě potrénovat.
 
IMG 7934
Vlny Atlantiku na severním pobřeží Španělska. Lokalita Matxitxako.
 
Dokupujeme zásoby v Bermeu a míříme do hor. Naší poslední destinací budou Pyreneje. Za Pamplonou se dostáváme do úplně jiné krajiny. Vrcholky se objevují jeden za druhým, projíždíme údolími, nad kterými krouží supi, a přibývá také luňáků červených. Ve Fiscal odbočujeme na Broto. Krásného horského městečka s kamennými domečky, plného turistů a dobytka, který se tu prochází po hlavní silnici. Až za Torlou objevujeme camping Ordesa. Je to nádherné místo v kaňonu, nad kterým se tyčí třítisícové vrcholy a skalní stěny. Platíme si jednu noc v kempu a stavíme si stany v místě s nejlepším výhledem. Skály jsou nádherně nasvícené zapadajícím sluncem. Tady v Pyrenejích už se naše debaty vedou nejčastěji na téma vychuchola pyrenejského, který by tu měl v okolí být. Naděje si na něj nijak velké neděláme. Zkoušíme zajít na jídlo do občerstvení v kempu, ale skoro nic už tu nemají, tak nakonec jdeme do čtyřhvězdičkového hotelu s restaurací vedle kempu. Ve špinavém a propoceném oblečení tu působíme trochu nepatřičně. Trochu se obáváme, že ceny budou mimo naši kategorii, ale nakonec to není tak hrozné. Místní personál tu připomíná postavy z nějakého starého filmu. Máme dvouchodové menu. Když už zjišťujeme na co je který příbor, dostáváme já s Vaškem steak, který nejspíš před chvílí ještě běhal po louce a dost krvácí. Kuba s Vláďou dostávají sardinky, které jim také nejsou moc po chuti. Ze slušnosti do sebe alespoň něco soukáme, a když se konečně dočkáme možnosti zaplatit, tak se vracíme do kempu. Tady to na nás bylo moc nóbl. Už abychom byli zase v terénu.
 
IMG 8003
Valle de Ordesa. Jedno z nádherných údolí v národním parku.
 
26. září
Po ranní očistě přejíždíme kousek odtud do údolí Valle de Ordesa. Na konci cesty je parkoviště a informační centrum národního parku. Zásobujeme se tady informacemi a dostáváme tip na místo na opačné straně národního parku, kde jsou krmiště orlosupů bradatých. „You can see Langmajer here.“ říká strážce parku a ukazuje do mapy. Samozřejmě, že chtěl říct Lammergeier. Nejprve se však vydáváme na stezku do jižního svahu údolí. Spolu s námi míří nahoru spousty turistů. Je to docela krpál. Cesta se kroutí svahem pod skalními stěnami. Převýšení je dost výrazné. Končíme až na vyhlídce těsně pod 2000 m.n.m. Létají tu alpanča. Tak jsme přejmenovali kavčata žlutozobá. Pro mě nový druh. Ozývají se tu křivky a králíčci. Výhled do údolí a na nedaleké třítisícovky je úžasný. Sedíme na vyhlídce a přemítáme, jestli pokračovat až na náhorní plató do 3000 metrů, nebo přejet na to jiné místo s orlosupy. Nejsme jednotného názoru. Nakonec vítězí orlosupi. Vydáváme se na cestu dolů na parkoviště.
Valle de Ordesa - pozorované druhy:
brhlík lesní, králíček obecný (20), šoupálek krátkoprstý, konipas horský, křivka obecná, sýkora parukářka, střízlík obecný, sýkora uhelníček, kavče žlutozobé (15), kavče červenozobé, sup bělohlavý (10)…
Objíždíme národní park od jihu. Zastavujeme na různě zajímavých vyhlídkách na kaňony a vrcholky. Všude potkáváme supy bělohlavé. Za Revillou je v zatáčce malé parkoviště a informační cedule s orlosupy. Vydáváme se po cestičce na okraji kaňonu, až přicházíme k malé vyhlídce nad mohutnou roklí. Výhled je tu fenomenální, ale úplně nejlepší je to, co se pohybuje po obloze nad námi. Mezi množstvím supů bělohlavých je několik orlosupů bradatých. Ozývá se čtyřnásobný stepokuří pokřik.
Orlosupy jsou sice dost vysoko na pořádnou fotku, ale pozorovat jejich vzájemné šarvátky přímo nad námi je nádherný zážitek. Určujeme, že jde o dva dospělé a 3 mladé ptáky. Vašek pak ještě objevuje kamzíka na vzdáleném svahu a začínají kolem nás létat břehule skalní.
Valle de Escuaín - pozorované druhy:
žluna zelená, strakapoud velký, jestřáb lesní, orlosup bradatý (5), sup bělohlavý (10), krkavec velký, luňák červený, břehule skalní (20), pěnice černohlavá…
 
IMG 8083
Hrátky orlosupů bradatých patřily k dalším silným momentům výpravy.
 
Vracíme se do kempu Ordesa, kde jsme si ráno nechali postavené stany a platíme si ještě jednu noc. Po tolika dnech intenzivního birdingu a dnešním chození po horách už toho máme plné kecky. Když už zaslechnu zoufalý stepokuří pokřik i ve sprchách, vím, že je na čase to zabalit a jet domů. Užili jsme si to tu parádně. Přesto si to ani ráno při odjezdu neodpustíme a zastavujeme v údolí před hranicemi. Na jednom místě tu můžeme pozorovat 17 supů. Sedí na skalách, nebo krouží v termice. Ještě poslední španělskou zastávku si dáme ve výšce 1700 m.n.m. před vjezdem do hraničního tunelu De Bielsa. I tady létá 6 supů a s nimi také 2 orli skalní. Pak už ale definitivně opouštíme Španělsko a vjíždíme skrz tunel do Francie. Hned za tunelem ve výšce 1820 m.n.m. je nádherné údolí vysoko nad hranicí lesa. Chvilku na průzkum si tu necháváme. Je tu hejno kavčat žlutozobých a červenozobých, lindušky horské, rehci domácí a také několik svišťů. Vydáváme se napříč Francií, kde nás opět čeká několik zastávek. Na jednom odpočívadle u města Narbonne, nám nad hlavami přelétá tmavá morfa orla nejmenšího. Jak se blíží večer, stále se ještě rozhodujeme, jestli jet stejnou cestou jako jsme přijeli, nebo poslechnout navigaci a vzít to přes Švýcarsko. Nakonec Švýcarsko vítězí a naštěstí bez zdržení hraniční kontrolou vjíždíme do Ženevy. V jednom místě musíme ze Švýcarska vyjet, abychom do něj za 10 minut znovu vjeli a za dalších pár minut definitivně vjeli do Německa. Hranice jsou tu bez jakékoliv kontroly. Pozdě v noci zůstáváme na parkovišti u města Engen, chvíli pozorujeme zatmění Měsíce a ráno pokračujeme až do Prahy. Tady nás čeká debordelizace auta a jeho kompletní umytí. Člověk by nevěřil, jak ho dokázali 4 lidi za ty dny zaneřádit. Nakonec se nám to úspěšně daří a Oktávka je jako nová. V Praze se zase každý dáváme svou cestou. Předposlední autobus do Benátek ještě stíhám, ale ihned v něm usínám. Nakonec měl náš seznam druhů 147 položek. Celkem dobré, na to, že jsme jeli mimo hnízdní dobu, takže spousta druhů už byla pryč. Určitě to bude ale další výpravu do Španělska chtít. Tahle země za to vážně stojí.