IMG 9509

Účastníci výpravy: Martin Došlý, Jana Kantorová, Martin Lazarovič, Petr Rádl a Vít Zavadil

Termín: 7. - 24. července 2016

Mým snem bylo vždycky podívat se na sever. Do Skandinávie. Prozkoumávat rozlehlé tajgové lesy a pusté pláně tundry. Až letos se mi to s přáteli konečně podařilo. To jsem ovšem ještě nevěděl, jak obtížné bude v tomto kraji nějaké ptáky pozorovat. Najít totiž v rozlehlých finských lesích a rašeliništích drobné opeřence není nic jednoduchého. V tajze totiž můžete ujít spoustu kilometrů, aniž byste zaslechli jediný ptačí hlas. Takových zastávek nás čekalo několik. Pokud se vám však už opravdu poštěstí se s některým z typicky severských druhů setkat, stojí to opravdu za to a je to silný zážitek. Ale pojďme pěkně od začátku…

IMG 6832

Dechberoucí krajina Finska. Jen lesy a jezera.

Na pražském letišti jsme s Janou v dostatečném předstihu a téměř ihned se tu potkáváme s Martinem a s Petrem. Vítek přichází, až když už čekáme u odbavení. Bez jakéhokoliv zdržení odlétáme přesně na čas a o dvě hodiny později už vystupujeme v Helsinkách. Venku prší a je zakaboněno, takže upouštím od původního plánu, zajet se podívat do města. Letadlo do Oulu nám letí až ráno, takže trávíme noc na zemi v klidné čítárně.

V Oulu přistáváme v 8:30 místního času. Venku je zataženo, ale už je cítit úplně jiný čerstvý vzduch. Opravdu rozdíl oproti těžkému a nedýchatelnému vzduchu v Praze. Dostáváme se přes obvyklé letištní procedury a přes půjčovnu aut až k našemu bílému Volkswagenu Golf Variant. Jaké je naše překvapení, když při nakládání věcí a kufrů zaslechneme pro nás naprosto neznámý zpěv z nedalekých borovic. Je to sameček hýla křivčího. Začíná to tedy hezky.

Přímo od letiště míříme k zálivu Liminka Bay na jih odtud. Cestou vidíme spoustu krkavcovitých ptáků. Přijíždíme k informačnímu středisku, které je opravdu pěkně vybavené se zajímavě udělanou expozicí o všech místních ptácích. Ochotná pracovnice Heli nám poskytuje spoustu informací o výskytu ptáků v okolí Oulu. Ohledně výskytu sov pro nás však dobré zprávy nemá, protože je letos málo hlodavců, jejich hlavní potravy.

Z pozorovací věže za infocentrem odkud je výhled na velkou část zálivu, pozorujeme první vodní ptáky a bahňáky. Plavou tu ostralky, přeletují břehouši černoocasí, kolihy velké, vodouši rudonozí, tokají bekasiny a další.

Po nákupu takových nezbytností jako jsou plynové kartuše v šikovném obchodě Halpa-Halli, se přesouváme na místo s výskytem vodouše malého. Na první pohled tu toho moc není, ale s Vítkem objevujeme kus od silnice kulíka písečného a vodouše rudonohé. Na pobřeží jsou pak první ústřičníci, hnízdí tu břehule a poletuje tu několik rybáků obecných. Pozorujeme také místní konipasy luční severoevropské, bělořity a čejky. Přejíždíme na lokalitu, kterou nám doporučila paní z infocentra, že by tu snad mohly být nějaké sovy. Jde o síť stezek kolem jezera v hustém smrkovém lese. Už po pár metrech nás začínají obtěžovat komáři a z ptáků tu není vůbec nic. Les je tichý, není slyšet vůbec nic.

Rozhodujeme se vyrazit na sever směrem na Kuusamo. Cestou stavíme v oblíbeném Halpa-Halli na jídlo. Petrovi s Vítkem padnou do oka moskytiérové obleky. Petr si hned jeden obléká a bez zaváhání v něm odchází k pokladně. To ještě nevíme, že je to poprvé a naposledy, co ho během výpravy oblékne.

Jak se blížíme ke Kuusamu, začíná se měnit krajina. Lesy jsou tu opravdu rozlehlé a sahají od obzoru k obzoru. Také se objevují první sobi polární a my se musíme naučit, že na silnici mají vždycky přednost. Když se jim nechce uhnout, tak prostě neuhnou. Auta jim jsou naprosto lhostejná.

Zatím nevíme, kde v Kuusamu budeme spát, takže naslepo zkoušíme jednu z odboček do lesa ještě před městem. Podle ukazatele by tu mělo být ubytování. Začíná pršet. Přijíždíme k nějaké samotě.

Petr se jde zeptat, jestli tu můžeme přespat. Po chvíli nás volá ven z auta. Čeká nás jeden z nejkurióznějších zážitků v životě. Je tu přiopilý chlapík, který nás zve do svého domu. Ztemnělou chodbou nás vede do obývacího pokoje. Vyzve nás, abychom se posadili. Martin, Jana a já se zaboříme do staré pohovky. Nevíme co si o tomhle místě myslet. „My wife is dead. My wife died last night.“ povídá muž, čímž podtrhne prazvláštní atmosféru, která tu panuje. Nevíme jestli se smát nebo brečet. Obzvlášť, když vedle nás Vítek, který vůbec neví o čem je řeč, zápasí s křeslem, které se mu nějakým způsobem podařilo rozložit. Muž svá slova opakuje ještě několikrát. Petr se znovu zkouší zeptat na ubytování, ale muž ho vůbec nevnímá a ukazuje na nás tři na pohovce. „My wife died.“ říká a my jen čekáme, kdy se po nás vrhne. Petr mu podává ruku, aby ho uklidnil. „Hele, ještě si s ním neplácej! O co jde?“ zarazí ho Vítek, který netuší, o čem muž mluví a myslí si, že Petr domluvil volný pokoj. Muž ještě něco mumlá a my se opatrně snažíme pokoj opustit. Muž vyrazí za námi a zabouchává za námi hlavní dveře. Rychle skáčeme do auta a mizíme odtud. Jde nám tady z toho mráz po zádech a ještě hodně dlouho se z toho budeme vzpamatovávat.

V centru Kuusama zkoušíme získat tipy na ubytování na benzince, ale nikdo tu nemluví anglicky. Inforcentrum je zavřené, takže zase jedeme naslepo po hlavní silnici a zkoušíme asi dva kempy. V jednom jsme úspěšní a můžeme zůstat v chatce na břehu jezera Saunajärvi.

Hned ráno se na jezeře pod chatkou ukazuje potáplice severní ve svatebním šatu. Přejíždíme dál směrem na město Ruka. Na jednom z jezer u silnice plave labuť zpěvná se čtyřmi mláďaty a další potáplice severní. Zastavujeme v kempu pod hřebenem Valtavaara, který je naším cílem. Byl tu nedávno hlášený zpívající strnad malinký. Není tu však skoro nic, jen na jezeře Konttaisjärvi plavou dvě potáplice severní a ozývají se. Jsou slyšet krkavci.

Auto necháváme na parkovišti u silnice mezi vrcholem Konttainen a Valtavaarou. Na tomhle místě bývají často pozorované sojky zlověstné. Je tu však ticho a klid. Vydáváme se do kopce a začínáme stoupat na Valtavaaru. Sem tam se ozve budníček větší, přelétne čížek, cvrčala nebo brávník.

Výhled na krajinu lesů a jezer pod námi však za to i tak stojí. Až ve větší výšce se ozve hlas brkoslava severního. Spatřit se nám ho ale nepovede.

U jezírka Suolampi, kde nás žerou komáři, se nám konečně poštěstí vidět jeden z cílových druhů. Sojku zlověstnou. Potravu tu hledá vodouš bahenní. Pokračujeme ještě dále do hřebene. Cesta pokračuje přes několik sedel, která překonáváme pomocí provazů. Stále však ani vidu ani slechu po našem hlavním cílovém druhu. Modrušce tajgové. Jsme na jednom z nejlepších míst na její pozorování, bohužel však už v dost pozdní termín. Přesto to nevzdáváme. Přeletuje tu hejnko křivek, které Vítek určí jako bělokřídlé. My je však pořádně nevidíme.

IMG 6910

Potáplice severní byly na finských jezerech docela častým druhem.

Vracíme se zpátky do Kuusama, které Petr překřtil na Kousámo. Občerstvujeme se ve městě a nakupujeme zásoby. Chceme zkusit ještě jednu lokalitu s modruškou, kde by měl být ještě navíc strnad rolní. Z Kousáma jedeme na jihovýchod k ruské hranici. Naším cílem je Iivaara. Tady u lávky přes rašeliniště hnízdí každoročně strnad rolní. Teď jsou tu však jen komáři. Trochu zklamaně prozkoumáváme okolní les, jestli by se tu nedalo někde přespat. Z jezera jsou slyšet jeřábi, přeletuje tu orlovec říční a na hladině plave potáplice severní s mládětem. Šplhat na vrchol Iivaary už se nám kvůli dešti nechce, tak se vracíme znovu do kempu, kde jsme spali minulou noc a platíme si ještě jednou stejnou chatku.

Během vaření se Martinovi povede připálit v ešusu sýrové těstoviny natolik, že ho pak musí nechat odmočit ve whisky, aby ho mohl umýt. Přesto na zapití druhého dne něco zbude. Domlouváme se, že vstaneme brzy ráno a vyrazíme znovu na Valtavaaru zkusit modrušku.

Probouzíme se ve 3:30. Jedeme jen já, Jana a Martin. Lezeme na Valtavaaru a jdeme asi 2 km po hřebeni a přes sedla až do jednoho, které dokonale odpovídá popisu prostředí modrušky v literatuře a kde bývá hlášena nejčastěji. Vlhký na mech bohatý smrkový les s příměsí břízy. Není tu však vůbec nic. Začíná mírně pršet. Rozdělujeme se a já prolézám nejhustší část lesa. Je to opravdu krásné prostředí a vůbec mi nejde do hlavy, proč tu nejsou žádní ptáci. V jednu chvíli přelétá mezi stromy pravděpodobně tetřívek, ale jistotu nemám.

Po několika hodinách to tu vzdáváme a vracíme se. Na jezeře u silnice fotíme blízko břehu trojici potáplic severních a opodál pak labuť zpěvnou vystrkující hlavu z příkopu. Po našem příjezdu se budí Vítek s Petrem a dáváme si snídani. Já se jdu ještě naposledy podívat na jezero a odpočívám na dřevěném mole. Kolem mě plave potáplice severní.

Cestou dál k severu fotíme na jednom z jezer dvě potápky rudokrké a další labutě zpěvné. Na břehu jezera Karhujärvi objevujeme místo se spoustou masožravých rosnatek okrouhlolistých.

Přesně v poledne překračujeme polární kruh. Někteří z nás poprvé v životě. Přes Sodankylu postupujeme více a více k severu. Ptáků ovšem zatím výrazně nepřibývá. Na lokalitě Ilmakkiaapa, kde by měl hnízdit jespáček ploskozobý není ani pírko. Jsem překvapený a vlastně i zklamaný jak málo ptáků tu ve Finsku je. Stále doufám, že až se tajga změní v tundru, nastane změna. „Tohle už zachrání jedině Varanger.“ sýčkuju pořád.

K večeru přijíždíme pod vrchol hory Kiilopää. Ten už vypadá jako pravá tundra. V lese na cestě sem ještě stihneme pozorovat dřemlíka tundrového. Platíme si pokoj v hostelu a Vítek se jde podívat po okolí a objevuje slavíka modráčka. My to necháváme na ráno. Martin tráví večer spravováním bot mým lepidlem na stany.

Ráno v půl šesté se už všichni kromě Vítka, který si přispal, škrábeme směrem k vrcholu Kiilopy. Je nádherné ráno. Obloha bez mráčků a nádherné světlo. Také se tu objevují větší počty ptáků. Všudypřítomné začínají být čečetky zimní, lindušky luční, bělořiti šedí, drozdi cvrčaly a také ukřičení kulíci zlatí. Na vrcholu je nádherná kamenitá tundra. Zatímco Martin s Petrem sledují okolí z vrcholku, já s Janou se vydáváme každý na jinou stranu na vlastní obchůzku. Stále hledám svůj vysněný druh. Kulíka hnědého. Pozorovat tohoto pro mě mystického ptáka v jeho přirozeném prostředí byl vždycky můj sen. Prozkoumávám nasvícený východní svah, kde nepřestávají křičet kulíci zlatí. Tundra se táhne do dálky na okolní kopce.  Dole pode mnou je říčka a několik jezírek. Je tu nádherně. Procházím napříč tundrou a nepřestávám hledat. Říkám si, kam se asi poděli ostatní, a volám Janě. Jednou rukou držím telefon u ucha a druhou triedr, kterým projíždím okolí. Přesně ve chvíli, kdy se v telefonu ozve Jana, spatřím kulíka hnědého!

IMG 7220

Kulík hnědý objevený pod vrcholkem hory Kiilopää.

Jana už je na cestě dolů, ale když ze sebe vykoktám, že vidím kulíka, okamžitě se obrací a vydává se zpátky nahoru. Nádherný samec kulíka hnědého pobíhá mezi kamením a za ním ho sledují tři mláďata. Sedám si z toho na zadek. Splněný sen. Nejsou nijak plaší. Jen když se přiblížím k mláďatům, začíná se samec okamžitě válet po zemi, plácat křidly a utíkat směrem od nich, snažíc se mě od nich odlákat. Já mu na to však neskočím a pozoruju je všechny z bezprostřední blízkosti. Po chvíli se v dálce objevuje Jana, která mezitím vyběhla zpátky na vrchol a teď klesá do mého svahu. Společně fotíme kulíky, když vtom si všímám podezřelého kamene nedaleko nás. Srdce mi povyskočí.

Je to bělokur horský. Samice s pěti mláďaty. Další naprosto krotcí ptáci, které si můžeme prohlédnout opravdu zblízka. Samička vodí kuřátka po břehu jezírka a neustále kvoká, aby je k sobě přivolala. Snažím se kontaktovat Martina, který už mezitím došel zpátky k ubytování. Je tu však mizerný signál.

IMG 7254

Samička bělokura horského na Kiilopě.

Po tomto úžasném zážitku a blízkém kontaktu s tak sympatickými druhy se s Janou vydáváme zpátky a potkáváme Vítka, škrábajícího se do kopce. Sdělujeme mu náš nález a Vítek zrychluje. Dole objevujeme Martina s Petrem, kteří zatím vynosili naše věci z pokoje, který jsme měli v 10 hodin vyklidit. Oba se chtějí na kulíky a bělokury vrátit. Jdu tedy s nimi. Jana zatím čeká dole. Znovu stoupáme na vrchol Kiilopy a sestupujeme do východního svahu. Pózuje nám tu zajíc bělák a v dálce je vidět Vítek. Po chvíli hledání objevujeme znovu rodinku bělokurů. Kulíci se však někam ztratili a znovu se neukazují.

Opouštíme vrchol a dopřáváme si odpočinek v recepci. Vyběhnout si po ránu dvakrát Kiilopu dá člověku zabrat. Chlubíme se našimi úlovky na internetu. Severně od Kiilopy je další vrchol. Kaunispää. Autem jde vyjet až úplně nahoru. Pod kopcem nás na chvíli zdrží stádo sobů, kteří zablokují celou silnici a odmítají se pohnout. Na vrcholu moc ptáků není, kromě hnízdících jiřiček. V restauraci se tu však můžeme příjemně občerstvit.

Za Ivalem odbočujeme k deltě řeky Ivalojoki do jezera Inari. Z jedné z pozorovatelen pozorujeme 6 losů pasoucích se v mokřinách. Lesy jsou tu plné hub a dozrávajících ostružníků morušek. Objíždíme nádherné jezero Inari a dnešní cestu končíme u Neljän Tuulen Tuupa.

Odpočívadlo, kemp a restaurace v jednom, přímo u hlavní silnice na břehu jezera.  Především tu však mají hned za domem několik krmítek, kam se slétává spousta zajímavých ptáků. Chlapi se stěhují do jedné z chatek, já s Janou zůstáváme ve stanu. Na krmítkách je zatím jen několik zvonků a jikavců. Opodál se ozve sojka zlověstná. Při cestě do sprchy se mi podaří se pořádně praštit do hlavy o nízké futro, což způsobí Martinův výbuch smíchu na celý kemp.

Ráno před šestou mě budí Jana, mávaje mi displejem foťáku před obličejem. Hýl křivčí! Na nohou jsem okamžitě a běžíme ke krmítkům. Je tu už několik fotografů a také mnohem více ptáků než včera. Hýlů křivčích je tu minimálně 10. Staří i mladí ptáci, kteří se ještě nechají krmit od rodičů. Spousta jikavců, zvonků, sýkory koňadry a lužní a také sojka zlověstná. Do toho všeho kolem náš řádí asi dvacet veverek. Jsou pěkně hlučné a rozdováděné. Nadšeně fotíme hýli křivčí, nový druh pro nás pro všechny. Jsou opravdu blízko a nijak plašší.

IMG 7414

Jeden z dospělých samců hýla křivčího na krmítkách v Neljän Tuulen Tuupa.

Po snídani Neljän opouštíme s tím, že se tu zastavíme ještě cestou zpátky. Vracíme se kousek na jih a najíždíme na silnici č.92 na severozápad. Dostáváme se až k lokalitě Erotusaita, místě, kde se v zimě shromažďují stáda sobů. Jsou tu stovky metrů ohrad a okolní prostředí připomíná spíš savanu. Vzdálené vrcholky s tundrou a přeletující káně rousná nás však ubezpečují, že jsme na severu. Na malém jezírku v jedné z ohrad plave pár lyskonohů úzkozobých, vidět je kulík písečný a hejno vodoušů bahenních a kulíci zlatí. Opodál pak objevujeme dvě chaluhy malé. Nechávají nás přiblížit, ale vzápětí jedna vyráží do útoku a nalétává na nás. Nejspíš tu budou mít mladé. Klidíme se jim z cesty.

IMG 7645

Chaluha malá

Další zastávkou je nedaleký vrcholek Karigasniemi Ailigas. Jedeme autem do kopce až k závoře. Odtud pokračujeme pěšky. Kolem nás je nádherná tundra plná lindušek lučních. Dostávám se až téměř k vrcholu s vysílačem a objevuju tu kohoutka bělokura horského. Ukazuju ho Vítkovi a Martinovi, kteří také šplhají do svahu. Jinak už jsou tu jen bělořiti.

V Karigasniemi konečně objevujeme obchod s alkoholem a děláme zásoby na zapíjení nových druhů. Symbolicky whisky s bělokurem na etiketě. Stále po finské straně postupujeme podél řeky Tana k severu. Je to místy mohutná řeka a strmé svahy podél ní jsou ohromující. Na jednom ještě leží ostrůvky sněhu. Tankujeme v Utsjoki a sháníme se v okolí po ubytování. Nakonec ho objevujeme až o několik kilometrů dál u řeky. Chatka na břehu řeky, kde je spousta rybářů. Ti kuchají svoje úlovky přímo před námi.

Dává se do deště, když s Janou a Martinem ještě sedíme v přístřešku u ohně, opékáme buřty a klábosíme.

Ráno je obloha stále zakaboněná, takže zavrhujeme původní plán, vrátit se k Utsjoki a šplhat na vrchol Utsjoki Ailigas. Kousek od chatky zpívá hýl křivčí a drozd cvrčala. Martin s Petrem si pak všímají před autem přelétající sněhule severní. Vjíždíme do Norska. Hned kousek za hranicí u silnice pozorujeme čečetky zimní a slavíka modráčka tundrového.

Krajina se radikálně mění. Všude tu vládne trpasličí bříza. Na obzoru se objevují vody Varangerfjordu a začátek legendárního poloostrova. Zastavujeme ve Varangerbotn u muzea a jdeme se podívat na velkou plochu bahen, která se tu vytvořila při odlivu. Ptáci tu přece jen jsou. První racci mořští, kajky a morčáci. O kus dál u domova důchodců plavou 2 potáplice malé. Po několika kilometrech znovu zastavujeme a kontrolujeme pobřeží. Další morčáci prostřední, ústřičníci, přeletující hejna racků, mladý slavík modráček tundrový, anebo pisík obecný v ústí řeky.

Zastavujeme v Nesseby. Už z dálky vidíme známou siluetu kostela, u kterého by mělo být jezírko s lyskonohy. Necháváme auto na parkovišti a hrneme se k jezírku. Jaké je však naše zklamání, když je úplně prázdné. Přesto tu v křovinách objevujeme dva slavíky modráčky a z útesů pak pozorujeme spoustu racků tříprstých nebo kajky mořské s mládaty.

IMG 7911

Známé panorama s jezírkem a kostelíkem u Nesseby.

Poslední dnešní zastávkou bude Vadso. Přesněji ostrov Vadsoya, na který se dostaneme po mostě. Přímo před námi je známý hotel Birder’s Basecamp, kde nachází útočiště většina pozorovatelů ptáků, kteří zavítají do těchto končin. Místní ceny jsou na nás však zbytečně vysoké, takže rozbíjíme tábor přímo na parkovišti před hotelem a stavíme dva stany. Zapíjíme nové druhy a zkoušíme zjistit, co na ostrově létá. Hojné jsou tu čečetky zimní, lindušky rudokrké a luční. Od jezírka, které je zde také prázdné, jako v Nesseby, pozorujeme přeletující mořské ptáky, rybáky, racky a také světlou i tmavou formu chaluhy příživné. Po jídle se s Janou vydáváme na ještě jednu obchůzku ostrova. Při našem návratu, vybíhá z hotelu Martin a hlásí nám novinku objevenou na internetu. Před třemi hodinami byl na ostrově Hornoya pozorovaný albatros černobrvý! Na Hornoyu jsme se měli dostat pozítří. Po téhle zprávě však náš plán měníme a rozhodujeme se jet hned ráno nonstop do Vardo na první loď na ostrov.

V noci se dává do deště a prší i ráno. Balíme mokré stany a opouštíme Vadso. Vyrážíme dál po E75 směrem na Vardo. Cestou míjíme spoustu lokalit, které máme zahrnuté v našem itineráři a naplánované k návštěvě. Nyní však má přednost albatros na Hornoyi. Beztak tudy pojedeme zpátky. A především pořád dost prší. Místy opravdu hustě.

Podmořským tunelem se dostáváme na ostrov Vardo. Objevujeme přístav a parkujeme tu auto. Na zdech domů tu hnízdí racci tříprstí a rybáci obecní. Kupujeme si lístky na loď, která odplouvá za půl hodiny. Spolu s námi se naloďují jen dva chlapíci s teleobjektivy a vyrážíme na Hornoyu.

Jakmile vyplouváme z přístavu, začínají se okolní vody hemžit alkovitými. Je jich tu opravdu hodně, ovšem nic to není proti mohutnému útesu Hornoyi, ke kterému se blížíme. Obrovská skalní stěna se vypíná do výšky a je přecpaná ptáky. Tisíce a tisíce alkounů úzkozobých, racků tříprstých a dalších. Při výstupu z lodi nám to bere dech. Ohlušující křik ptáků a jejich počet je opravdu ohromující. Hned po pár metrech vidíme naše první papuchalky. Postávají na travnatých drnech a zvědavě si nás prohlížejí. Někteří zalézají do svých nor.

Početní jsou také kormoráni chocholatí, kterých jsou tu stovky na kamenech na pobřeží a někteří stále ještě na hnízdech opečovávají své mladé. Nejhlučnější jsou racci tříprstí, kteří se co chvíli jako bílá lavina snášejí z útesů přímo nad našimi hlavami.

Následováni alkouny úzkozobými. Zblízka tu můžeme pozorovat také alky malé a na horní hraně útesů objevujeme několik alkounů tlustozobých.

Úplně při tom všem zapomínáme hledat albatrosa, po kterém se později rozhlížíme z horní části ostrova, kde nám dělají společnost lindušky rudokrké, konopky žlutozobé, lindušky skalní a luční, krmící své mladé. Jsou tu další a další papuchalci, kteří přímo před námi nosí z moře plné zobáky smáčků. Nad mořem přeletují světlé i tmavé formy chaluhy příživné a na skalách objevujeme husy velké, bernešky bělolící a bernešku tmavou.

Méně početní jsou tu alkouni obecní, kteří spíše jednotlivě loví na mořské hladině.

Také se nám podaří pozorovat v dálce několik přeletujících terejů bílých. Štěstí na albatrosa tu nakonec nemáme, přesto návštěva ostrova stála za to.

Video z ostrova Hornoya od Martina Lazaroviče: https://www.youtube.com/watch?v=2N3x7yCnVfo

 

IMG 8423

Papuchalk severní

IMG 8261

Kolonie alkounů úzkozobých

Večer strávíme jako obvykle hledáním ubytování, které nakonec nacházíme v domě nedaleko přístavu, kde pro sebe máme celé jedno patro. Ráno prohlížíme velká hejna racků v přístavu, snažíme se vykoukat nějakého neobvyklého. Přístav je plný racků stříbřitých, bouřních, mořských a tříprstých. Když už to vzdáváme a odcházíme, přeletuje kolem nás velký světlý racek a dosedá na molo naproti nám. Je to mladý racek šedý!

Vtipné je, že sedí na místě, které bychom viděli i z okna našeho pokoje.

Před odjezdem z Vardo prozkoumáváme okolí památníku upalování čarodějnic, kde jsou stále hojné lindušky rudokrké a bělořiti. Na pobřeží se pohybuje několik bahňáků. Ústřičníci, jespáci obecní a kamenáčci. Zpátky na pevnině objevujeme poblíž hlavní silnice hoholky lední a hejna kulíků písečných. Přeletuje tu spousta čečetek zimních, mezi kterými objevujeme i jednu bělavou. Já s kluky se jdeme podívat na ostrov Tjovholmen, kde by měli hnízdit alkouni obecní a Jana mezitím vyfotí u auta skřivana ouškatého, kterého už později nenacházíme.

Hlouběji ve vnitrozemí prozkoumáváme tundru v okolí silnice, velmi početné jsou tu chaluhu příživné, které přímo před námi drsným způsobem uloví nějakého drobného ptáčka. Na jezerech jsou tu hoholky, potáplice malé a lyskonoh úzkozobý. Poprvé se tu také setkáváme se strnadem severním.

IMG 9482

Strnad severní

Pokračujeme stále na sever, podél mořského pobřeží tu plavou hejna turpanů černých. Přijíždíme na samotný konec světa do Hamningbergu. Ptáků tu zrovna moc není, přesto nás krajina uchvacuje. Vítek zkouší na evidentně soukromé akci u jednoho z domů vyprosit pivo, ale nepochodí.

Cestou zpátky odbočujeme v Sandfjordu na cestu do vnitrozemí. Jedeme po úzké nezpevněné cestě proti proudu říčky. Problém nastává, když se proti nám vynořuje další auto. Proces vyhýbání je zdlouhavý a Vítek zatím bere zavděk místo piva zkalenou vodou z řeky.

Po čtyřech kilometrech se dostáváme na místo vhodné k přenocování, kde stavíme stany. Všude kolem nás jsou lindušky rudokrké a poletují čečetky zimní. Vaříme večeři a potom se každý vydáváme na jinou stranu. Martin vybíhá do suťového svahu hledat signál, Petr mizí ve stanu, já vybíhám do protějšího svahu, z jehož vrcholu pozoruji na dálku Janu s Vítkem, jak cosi fotí u říčky pod tábořištěm. Po návratu zjišťuji, že fotili lyskonoha úzkozobého a Martin objevil sněhuli severní. Ta nás zláká a s Janou se ještě o půlnoci vydáváme ji najít. Chvíli to trvá, ale nakonec skutečně jeden pár nacházíme. Všude kolem nás jsou rozlehlá kamenná pole. Z dálky k nám doléhá tajemný hlas potáplice. Nádhera!

IMG 1560

Lyskonoh úzkozobý (foto: Jana Kantorová)

Ráno nás budí lindušky rudokrké a na říčce se znovu objevuje lyskonoh. Cestou zpátky na pobřeží z auta pozorujeme další sněhuli. V ústí řeky se pohybují slavíci modráčci a čečetky bělavé. Přejíždíme až do Vardo, kde nakupujeme zásoby.

Další lokalitou, kterou zkoušíme, je vrchol Domen, nejvýchodnější bod pevninského Norska. Naskýtá se nám krásný výhled na Vardo a Hornoyu. Fučí tu vítr a pobíhají tu kulíci píseční. Sestupujeme pomalu pod kopec a já se vracím pro auto a jaké je moje překvapení, když při příjezdu k ostatním zjišťuji, že právě pozorují skřivana ouškatého.

Ještě chceme zkusit štěstí na doporučované lokalitě Komagvaer. Hledáme tu bělokury rousné. Na jedné z odboček máme za silného větru štěstí na strnady severní, kolihu malou, chaluhy malé, potáplici malou, hoholky kulíky zlaté a chaluhy příživné. Když pak zkoušíme druhou odbočku z hlavní silnice, kde je zdánlivě pusto, všímáme si z auta přeletujícího bělokura. Je to bělokur rousný. Přibližujeme se k němu, ale je plachý a příliš blízko nás nepouští.

Následuje přejezd k poloostrovu Store Ekkeroy, kde hnízdní kolonie racků tříprstých. Na moři tu loví alkouni obecní, na skalách jsou mladí slavíci modráčci a nedaleko kolonie nás zuřivě napadají rybáci dlouhoocasí strážící svá hnízda. Schytáme od nich několik přesně mířených zásahů zobákem. Těsně před Vadso sbírají na bahnech potravu břehouši rudí, ale my jedeme dál až do Vestre Jacobselv. Ubytováváme se v kempu v jedné z chatek. Okolí by mělo být dobré na sovice krahujové. S Vítkem a Martinem jdeme na průzkum. Nenacházíme však vůbec nic.

Ráno nás budí voda kapající ze stropu. Janě v noci pěkně napršelo do postele. Opouštíme kemp a zastavujeme ještě jednou v Nesseby u jezírka za kostelíkem. Kromě slavíka modráčka a husice liščí je tu velké hejno bahňáků na bahnech. Množství jespáků obecných, několik jespáků křivozobých a malých. Na jezírku už jen kajky mořské s mláďaty.

Za Varangerbotn odbočujeme k severu po proudu řeky Tana směrem na Tana Bru. Údolí řeky je tu fascinující. Až 1,5 km široká řeka se strmými svahy na každé straně a spousta písčin skýtají nádherné výhledy. U silnice přeletuje kos horský.

Vyjíždíme na náhorní plošinu do kopců, kde nám krajina vnitrozemské tundry Varangeru taktéž bere dech. Na jedné ze zastávek u jezera Guorláttu, toká přímo u silnice jespák šedý. Cestou k jezeru vidíme chaluhy malé a příživné. A přímo u jezera jsou početní strnadi severní a pobíhají tu jespáci bojovní s mláďaty. Z dálky je pak slyšet i koliha malá.

IMG 9421

Kamenitá tundra v okolí křižovatky Gednje

V srdci tundry pak zastavujeme u křižovatky Gednje. Každý se vydáváme na jinou stranu. Drsná kamenitá tundra plná malých i velkých jezer se tu rozprostírá od obzoru k obzoru a najít tu nějakého ptáka není jednoduché. Já mám štěstí na sněhuli severní, několik strnadů severních a spoustu kulíků zlatých. Běžné jsou lindušky luční a bělořiti šedí. Cestou zpátky pak přímo u silnice pozoruju na jednom z jezírek dvě potáplice malé a chaluhu příživnou. Ostatní viděli mezitím ty samé druhy co já. Jen Vítek viděl navíc rodinu skřivanů ouškatých.

Mám tip na jedno místo s kulíkem hnědým. Jedeme asi 3,5 km směrem na Batsfjord a pak odbočujeme do tundry. Necháváme auto u cesty a pěšky vyrážíme do kopce. Netrvá to ani moc dlouho a už objevuji v triedru na obzoru pobíhajícího kulíka hnědého. Upozorňuju na něj ostatní a přidáváme do kroku. Jak se ale blížíme, kulík mezitím někam zmizel. Zoufale se rozhlížíme přímo z místa, kde před chvíli stál a už ho nevidíme. Poletují tu jen chaluhy. Několikrát nás dokonale zmátl narezavělý kámen u cesty, který vypadá přesně jako bělokur. Zklamaně se vracíme k autu bez kulíka. Trochu nás potěší krásný sameček sněhule severní. Navrhuji nevracet se a popojet autem ještě dál. Dobře děláme, protože po pár stech metrech, Martin vykřikuje, že vidí kulíka a vyskakuje z auta. Skutečně je vpravo od cesty vidět nádherný kulík hnědý. Radost zbytku výpravy je velká. Zatím jsme ho viděli jen já s Janou na Kiilopě, kde o něj ostatní přišli.

Dole pod kopce je u jezera menší chatová osada a poletuje tu chaluha malá. Otáčíme auto a vracíme se na hlavní silnici, zpátky ke křižovatce Gednje a na silnici 890 směrem k severu. Překračujeme jednu rovnoběžku za druhou, až přijíždíme k drsnému a rozeklanému pobřeží Kongsfjordu. Sháníme se tu po ubytování, ale moc možností tu není, takže nakonec zůstáváme v poměrně drahém Kongsfjord Guesthouse, kde všude visí obrázky rarohů loveckých. Přímo před ubytováním je staré dřevěné molo, kde hnízdí rybáci obecní, dlouhoocasí a alkouni obecní.

IMG 9629

Členité pobřeží Kongsfjordu. Oblast výskytu raroha loveckého

Ráno se zkouším zeptat místní paní domácí na výskyt rarohů loveckých v okolí. Nejprve si mě prověří, jestli už máme zaplaceno a až potom mi na mapě ukáže pozici hnízda, které už je sice dva roky opuštěné, ale rarozi se kolem něj objevují pravidelně. Stoupáme do kopce nad ubytování na poloostrov Veidnes. Výhledy na obě strany poloostrova na vody Kongsfjordu a Risfjordu a jejich členité pobřeží plné ostrůvků je nádherný. Dole pod námi plavou obrovská hejna kajek. Na náhorní plošině pobíhají kulíci píseční. Nachází se tu spousta reliktů z dob, kdy se tu nacházela německá obranná pevnost. Zrezivělý tank stále míří na moře. Kruhová kolejnice označuje místo, kde stávalo obranné dělo. A také je tu spousta podzemních prostor. Zkoušíme jednu z nich prozkoumat. Nějak záhadně se mě s Martinem povede dole ztratit Janu a už trochu v panice na ni voláme do tmy. Objevila boční chodbu na skály nad útesy a dostala se jí ven, což jsme nevěděli. Když už nás přestane prolézání chodeb a čekání na raroha loveckého bavit, vydáváme se zpátky. Nad hlavami nám ještě stihnou přeletět dva orli mořští.

Pokračujeme více a více na sever. U majáku Kjölnes, který je dobrým místem pro seawatching prohlížíme mořské vlny. Ovšem kromě několika běžnějších racků a tulení hlavy, která se na okamžik objeví v příboji, tu nic není. Kuriózní jsou sobi procházející se tu po pláži. Míříme do Berlevagu, nejsevernějšího města naší výpravy. Před městem je ústí řeky Storelva do moře. Zvedá se tu do vzduchu několikatisícové hejno racků. Mezi nimi je jedna berneška bělolící a na vodě plavou hoholky lední, kajky mořské a potáplice malé. Nejsevernějšího bodu pak dosáhneme za letištěm v ústí řeky Skansvikelva. Ptáci tu však nejsou, takže se vracíme do města.

Zatímco ostatní nakupují, já prohlížím hejna racků v přístavu. Spousta racků tříprstých tu hnízdí na oknech domů nebo na lampách. Stovky a stovky racků mořských a stříbřitých tu okupují celý přístav. Ostatní se potom vydávají do restaurace najíst, ale já stále zůstávám venku a zkouším vykutat něco zajímavého. Přelétne mi tu berneška bělolící, nejspíš ta co jsme ji už jednou viděli. Z vnitrozemí se sem blíží fronta a začíná pršet. Prohlížím hejna kajek, dokud to ještě jde. Srdce mi poskočí, když mezi množstvím mořských kajek plave jedna téměř černá s oranžovorůžovým zobákem a mohutnější hlavou. Volám Martinovi, že jsem právě objevil kajku královskou. Podle zvuků v telefonu poznávám, že se ostatní právě zalkli hamburgery, jak je do sebe v rychlosti začali soukat. Stále kajku sleduju a modlím se, aby se nerozhodla odletět, než ostatní přijedou.

Vtom za sebou zaslechnu skřípění pneumatik. Otočím se a vidím, jak dlouhou ulicí jede proti mně dodávka. Zpoza ní prudce vyrazí náš bílý Golf a nehoráznou rychlostí se řítí proti mně. Otáčky motoru vyhnané až na půdu. Prudce brzdí u dřevěné kůlny, vyskakují z něj 4 blázni a běží mokrou trávou v dešti ke mně. Musím se smát. Scéna jako z Kobry 11. Kajka královská tu na ně naštěstí počkala. Pohledem na ni se můžeme pokochat všichni. Přímo před námi tu právě polyká hvězdici. Opravdu nádherný pták a cenný objev. Jsme úplně mokří a ostatní bolí žaludek, protože do sebe naházeli jídlo v rekordním čase. Takže se jdeme nejdřív trochu usušit a pak Berlevag opouštíme.

s

Kajka královská požírající hvězdici v přístavu v Berlevagu.

Opuštíme i samotný Varanger a bez delších zastávek najíždíme na silnici E6, která vede ruské hranici na Kirkenes.

Rašeliniště Faerdesmyra. Krátká zastávka u tohoto obřího rašeliniště nedaleko města Neiden nám přinese jen první druh sovy. Kalouse pustovku a jeřáby popelavé. Sháníme ubytování kolem Neidenu. Nacházíme jediný kemp, kde je k dispozici celý dům. Sice za nehoráznou cenu, ale budeme ho mít celý pro sebe. Bereme.

Po příjemném večeru v pohodlném domečku ráno na chvíli zastavujeme u místních peřejí. A odtud směřujeme k lesnímu kostelu se hřbitovem. V jeho okolí by se měl vyskytovat budníček severní. Zpočátku tu kromě komárů není nic. Několik lejsků šedých, pěnkavy jíkavci krmící mladé, hýli obecní, straky a z příkopu vylétající pisík. Nějaký chlapík tu začíná sekat trávu, čímž nás začne dost rušit a po více než hodině hledání už to chceme vzdát. Přesto mi to nedá a jdu ještě jednou s nahrávkou na louku pod hřbitovem. Lejsků šedých je tu aspoň šest. Zkouším pouštět nahrávku a netrvá to ani pět minut a odpovídá mi svým zpěvem budníček severní! Přilétá na strom, pod kterým stojím, a nepřestává zpívat. Volám ostatním a ti už za chvíli peláší přes louku směrem ke mně. Zpěv budníčka je jasně rozpoznatelný a ptáčka poskakujícího vysoko v koruně vidíme všichni. Máme tu tedy splněno a můžeme pokračovat dál.

Máme zájem projet oblast Norska sevřenou mezi Rusko a Finsko. Nachází se tu národní park Ovre Pasvik. Oblast dobrá na pozorování medvědů i ptáků. Míříme do Kirkenes. Cestou pozorujeme na vodách Munkefjordu obrovská hejna kajek mořských a turpanů černých. V Kirkenes doplňujeme zásoby. Už je tu znát blízkost ruských hranic. Všude samá azbuka. Zastavujeme v informačním centru národního parku, kde je další moc pěkná expozice věnovaná místní přírodě. To už nám začnou do mobilů chodit sms zprávy: „Vítejte v Rusku.“ Rusko je hned na druhém břehu řeky. A je to znát. Kopce jsou tam odlesněné a panoramatu vévodí hulící komíny z dolů u města Nikel. Odbočujeme podle řeky na okruh Skroytnes. Několikrát zastavujeme, ale není tu prakticky vůbec nic. Na jednom místě přelétne kalous pustovka, jinak je to tu dost mrtvé. U chovné psí stanice Birk Husky nás taktéž nic zajímavého nečeká. Ptáků je tu všude pomálu. Je tu jen další pustovka a menší hejno jeřábů. Ubytování na dnešní noc nacházíme v chatce v kempu u Vaggatemu. Večer trávíme procházením kempu. Zmate nás strnad připomínající strnada malinkého, ze kterého se ovšem klube obyčejný strnad rákosní krmící mladé. Pobíhá tu zajíc bělák a od jednoho z místních zjišťujeme, že před pár dny tu byl v kempu medvěd.

IMG 0108

Oblast Vaggatemu. Rusko na druhém břehu.

Ráno je nádherně slunečno a pohled na Rusko bez komínů je tu celkem pěkný. Opouštíme oblast Pasviku, která nám příliš ptáků nepřinesla a vracíme se až do Neidenu, kde překračujeme hranici a znovu vjíždíme do Finska. Od severu objíždíme jezero Inari, kde několikrát zastavujeme, ale všude je klid a není vidět jediný pták. Dostáváme se opět k hlavní silnici č. 4. Zkoušíme ještě projet oblastí Kaamanen. Ani tady nás žádní ptáci nečekají. Lesy jsou tu úplně tiché a bez života. Vracíme se kousek k severu až k Nejlän Tuulen Tupa. Tentokrát dostáváme jinou chatku a já s Janou opět stavíme stan. Na krmítkách jsou zatím jen jíkavci, tak se jdu sám projít na druhou stranu silnice. Objevuji malé rašeliniště a prozkoumávám okolí. Jaké je mé překvapení, když na borovici vedle mě přilétá drobná sýkora laponská. Rychle dělám dokumentační fotky a chci volat ostatním. Telefon mám bohužel v autě, takže se rozbíhám zpátky k chatce. „Sýkora laponská!“ halekám na ně. Martin, který mě vidí srdíčkem v kadibudce, vybíhá ven a všichni pelášíme na druhou stranu silnice. Laponky tu už nejsou, ale po chvíli čekání se zase vrací a jsou čtyři.

IMG 2202

Sýkora laponská (foto: Jana Kantorová)

Nechávám ostatní kochat se novým druhem a vydávám se prozkoumat ještě další část lesa v naději, že něco objevím. Jsou tu však už jen veverky. A je až neskutečné, kolik tu roste hub. Na večeři jdeme s Martinem a Janou na steak do restaurace. Nestačíme se divit, když, zatímco jíme, přiletí za okno na krmítka sýkora laponská! Po jídle na ni u krmítek chvíli číháme, ale už se neukazuje. Dohadujeme se potom na další cestě a přemýšlíme, kudy to vzít zpátky do Oulu. Přesně o půlnoci volají z nedalekého rašeliniště jeřábi. Světlé polární noci mi moc dobře nedělají a za celou výpravu se pořádně nevyspím. Absolutní ztráta pojmu o čase je vážně zvláštní. Ráno si tedy pořádně přispím. Budí mě až straka, která chodí kolem stanu u mojí hlavy a kráká. Ostatní zatím fotili u krmítek sýkoru laponskou, sojku zlověstnou a hýli křivčí. Když tam později číhám i já. Přilétají mi další hýli a také mladý slavík modráček. Klasicky je to tu plné veverek a jíkavců.

IMG 0523

U krmítek dělaly hýlům křivčím společnost také veverky obecné. (foto: Jana Kantorová)

Opouštíme toto zajímavé místo a jedeme na jih. Směrem na Rovaniemi. Čekají nás ještě dvě noci, ale cesta je dlouhá. U Rovaniemi zůstáváme v chatce na břehu jezera, kde létají rybáci obecní a racci malí. Zásoby bělokurů se rychle tenčí a dnešní večer už mám trochu v mlze.

Ráno přijíždíme do Oulu. V arboretu u zálivu Liminka pozorujeme ořešníka kropenatého a znovu se zastavujeme v informačním centru, kde je stále naše známá Heli . Povídáme si s ní o tom, co jsme za ty dva týdny zažili. Jak těžké je ve zdejších lesích nějaké ptáky vůbec najít. Ale když se to povede, stojí to za to. Heli nám začne na internetu vyhledávat aktuální pozorování ptáků v okolí. Včetně pro nás tak běžných kalousů ušatých, hrdliček zahradních a dalších. Dokonce nám hledá i ubytování v Oulu na dnešní noc.

Zastavujeme se ještě na pozorovací věži za infocentrem. Vidět je rybák velkozobý, orlovec říční, sokol stěhovavý, hejno jeřábů několik dalších druhů. Když už věž opouštíme, běží proti nám Heli se stativákem a hlásí nám, že tu nějací holandští birdeři před chvílí viděli tři vodouše malé. Společně tedy z věže pozorujeme vzdálená bahna, kde je několik druhů bahňáků. Matně určujeme vodouše tmavé, rudonohé a bahenní. Toho malého bohužel nenacházíme.

Najít ubytování nám tentokrát zabere poměrně hodně času. Zkoušíme to na pláži i v podivné modlitebně v lesích. Zkoušíme to ve městě Haukipudas i v Kempele, kde také nakonec zůstáváme v motelu nedaleko letiště. Máme pro sebe pokoj se čtyřmi ložnicemi. Večer trávíme sledováním prvního dílu Jurského parku, který tu zrovna běží v televizi.

Ráno se balíme a míříme k letišti. Na chvilku se ještě stihneme podívat na pozorovatelnu za Airport hotelem, ale nic nového už tu nevykutáme. Jsou tu rybáci obecní, morčáci malí, potápky roháči, kukačka a pár dalších běžných druhů. Auto odstavujeme na stejném místě, kde jsme ho převzali a jdeme se odbavit.

Ještě naposledy se nadechneme toho úžasně čerstvého a tolik jiného vzduchu než u nás. Laponsko je zvláštní kraj. Tak moc rozlehlý, že těch pár ptáků co tu je se v místních lesích dokonale ztratí a pro birdera je pak opravdový zážitek je hledat. Stojí to ovšem za to. Devět zastávek z deseti budete zklamaní, že jste nic neviděli, ale tu desátou vám spadne brada a budete si užívat tu úžasnou přírodu a skutečnou divočinu. Ta tu totiž na severu stále ještě je.

Kompletní album fotek: http://doslymartin.rajce.idnes.cz/Skandinavie/

fjhgjud

zleva: Martin Došlý, Jana Kantorová, Martin Lazarovič, Petr Rádl a Vít Zavadil