Ve čtvrtek 16.5. jsem v rámci svého Velkého dne dorazil kolem poledne ke Střední nádrži VDNM nedaleko Pouzdřan. Už od rozednění foukal velmi silný jižní vítr a jakékoli pozorování ptáků nesmírně ztěžoval. Nejen že pro šumění korun stromů a hukot větru samotného nebylo nic slyšet, ale skoro všichni ptáci se drželi skryti v závětří a zahlédnout třeba dravce kroužící v termice bylo prakticky vyloučeno. O to příjemnějším překvapením pro mě byli dva ostříži prohánějící se nad topolovými remízky a lovící hmyz. Z polojasné oblohy svítilo ostré polední slunce a proti bílým oblakům byly po většinu času vidět jen siluety. Jeden z dravčíků mě zaujal zvláštní siluetou s delším ocasem a po chvíli detailnějšího zkoumání bylo zřejmé, že se jedná o samce poštolky rudonohé. Jednolité tmavě šedé zbarvení, rezavé kalhotky, absence jakékoli kresby na tvářích byly jasnými znaky i v ne zcela jednoduchých pozorovacích podmínkách. Měl jsem radost, byl to pro mě nový druh v ČR. Aspoň něco pozitivního na letošním Big Day, který mi jinak zpackal vítr.

 

Poštolka rudonohá  

Vytáhl jsem fotoaparát pro pořízení několika dokumentačních obrázků. Nacvakal jsem něco ke dvaceti fotkám poletujících dravců s tím, že alespoň pár z nich snad bude použitelných jako doklad. Když jsem si je ale po chvíli prohlížel, znejistěl jsem - z tmavých siluet, i s delším ocasem, byli na displeji fotoaparátu vidět samí jasní ostříži. Bylo přání otcem myšlenky a z ostříže v protisvětle jsem si vybájil rudonožku? V první moment jsem si byl určením stoprocentně jistý, ale při pohledu na fotky mi to začalo v hlavě hlodat. Určitě jsem jasně viděl všechny znaky dobře i na tu dálku proti světlé obloze?

 

Mrzelo mě, že jsem ve chvíli, kdy jsem poštolku rudonohou určil, místo dalšího zevrubného prohlížení lovil v batohu foťák. Přece si nemůžu připsat nový druh, když o něm teď vlastně sám pochybuji. Určením jsem si byl v první chvíli opravdu jistý, ale fotky říkaly něco jiného. Dalekohledem jsem znovu prohlédl dva až tři menší sokolíky střídající se na obloze nad topoly a pořád to byli samí ostříži. Asi jsem se vážně napoprvé spletl. Nadšení bylo vystřídáno zklamáním, hodil jsem stativák přes rameno a pokračoval dál. Měl jsem poslední tři hodiny z Big Day a chtěl ještě vyběhnout nahoru do Pouzdřanské stepi, takže jsem rozladěný vyrazil k autu.

 

Nedalo mi to a ještě jednou jsem pořádně prohlédl fotky a nakonec se mi velmi ulevilo. Na prvních třech fotkách byl přecejen loňský samec poštolky rudonohé, na zbytku už jen samí ostříži. První dojem a určení bylo správné. Poštolka rudonohá se objevila na chviličku hned ze začátku a potom už ne. Jakmile mi v hledáčku fotoaparátu zmizela za hradbou stromů a po chvíli se zase vynořila, byl to už ostříž, který pokračoval ve stejné trajektorii a velmi podobně se v tom vichru i choval. Být tam se mnou někdo další a říct mu: “Teď támhle za ty stromy zalétla rudonožka!”, přičemž by zpoza nich vylétl ostříž, věřil by mi to bez dokladu někdo? Jaká je pravděpodobnost, že za strom zalétne jeden pták a z druhé strany už vylétne jiný, navíc ještě takto podobný druh? Přestože jsem si byl určením v první chvíli jistý a poštolku z Maďarska dobře znám, sám sebe jsem dokázal zviklat natolik, že bych pozorování nepublikoval, nenajít nakonec dokladovou fotku. Opět se mi vyplatilo udělat alespoň pár obrázků v terénu i za nepříznivých světelných podmínek. Ukázalo se, jak velkou hodnotu mohou podobné výcvaky někdy mít.