Původně jsem napsal tento příspěvek jako reakci na blog Martina Vavříka, když (ne)zahájil svůj BigYear 2016. Jiří Šafránek mně pak přesvědčil, že by to bylo dobré čtení na klubové stránky, tak tady tedy je.

3. IxoMin Brandlova

Obr.1. Odpověď na otázku Martina Vavříka „kde číhat na bukáčky?“ – jeden z řady bukáčků menších odchycených během Acrocephalu na Řežabinci. (Foto Karolína Brandlová).

V roce 2007 jsem si koupil cestou z Bornea v singapurském knihkupectví knihu „Big Year“. Někdo ji možná znáte z filmového zpracování jako „Nadějný rok“, to je ale jen rodinná zábava v porovnání s knížkou, která je strhující reportáží o skutečném klání tří birdwatcherů, které se odehrálo v severoamerickém regionu v roce 1998. Knihu jsem přečetl mnohokrát a samozřejmě mě napadlo, že bych si někdy rád zkusil něco podobného v našich měřítkách. Stále jsem to ale odkládal, i když mně podobná aktivita velmi lákala. Vždyť roční „součty“ jsem si začal dělat už dávno. Když vznikla soutěž CBC a pak Klub 300, byla moje potřeba „Velkého roku“ o to větší, že jsem poprvé mohl sledovat čísla, se kterými se dalo porovnat. Moje dosavadní maximum bylo 222 druhů za rok a v obvyklé sezóně jsem byl rád, když jsem viděl druhů okolo 180. Myslel jsem tajně na 230 a najednou jsem viděl počty od 240 druhů výš, až po 261 druhů Jana Studeckého z roku 2014. To bylo nedaleko mého celoživotního maxima! Nějak jsem ale stále měl pocit, že na „Velký rok“ se musí člověk pečlivě připravit a v podstatě opustit zaměstnání, aby se dal zvládnout. A tak jsem se do něj nikdy nepustil.

V loňském roce jsem se dostal poprvé do terénu 15.března. Kdekdo už plnil birdlisty a já se díval na hrdličky, koňadry a kosy v zoo. Toho 15.března něco neproběhlo dobře, já jsem si chtěl vyvětrat hlavu a shodou okolností jsem si všiml na avifu, který byl tou dobou mým jediným kontaktem se světem ptáků, pozorování kulíků zlatých u Jesenice. Našel jsem krásnou skupinku, někteří z nich tahali ze země žížaly jak hadice, ale začátek mého „Velkého roku“ to nebyl. Jaro ubíhalo, absolvoval jsem několik svých klasických výletů (Znojemsko za skřivany lesními a dudky, Dívčicko s husicemi a břehouši, Hodonínsko a Mutěnicko s táhnoucími rybáky černými a racky malými, přičemž jespáčka a vodouše malého jsem minul) a najednou byl červen. To mám obvykle pocit, že přišlo léto a sezóna skončila. 7.června jsem vyrazil do Krkonoš za budníčkem zeleným. Je to můj fantom, za kterým jezdím od roku 1991, ale setkal jsem se s ním až nyní v Mumlavském dole. Počítadlo se zastavilo na čísle 179, což bylo o 30 druhů méně než v mém dosud nejlepším roce po prvním pololetí. Budníček byl úžasný a já se musel podělit o radost s kolegou ze zoo, který také dělá „seznamy“ – a to nejen roční, ale i každý měsíc. Jeho odpověď – „mám 195 druhů“, mně usadila. A rozhodl jsem se, že ho doženu. Prozradím dopředu, že se mi to nepovedlo. Od této chvíle jsem začal „sbírat“ druhy. Napřed s metou 200, pak 223 (o jeden víc než vlastní dosavadní maximum) a teprve posléze „tolik, kolik bude jen možné“. 200 druh byl lejsek černohlavý v srpnu při odchytech pěnic na Chotči, 223 ořešník 5.září v Zátoni pod Boubínem. Posledním, 258 druhem, se stal tetřev 28.prosince – trojice hřadujících ptáků na smrku u cesty z Nového údolí na Trojmeznou. Tím můj „Velký rok“ skončil dramatickou klubovou remízou s Janem Haberem. Závěrečné pokusy o sovu pálenou (poslední na Silvestra v kulise třaskajících petard a rachejtlí nedočkavců, pro které půlnoc začala už večer) bohužel kýžený výsledek nepřinesly. Na Nový rok jsem byl v podstatě rád, že mám „Big Year“ za sebou. Od srpna, kdy jsem začal hledání nových druhů brát opravdu vážně, jsem strávil za volantem okolo 12000 km, často jsem nespal v průměru víc než 4 hodiny denně po řadu dní a podnikal za ptáky leckdy více než jeden výjezd denně. To vše při zaměstnání a s fungující (kupodivu ještě stále!) rodinou. 

DSC 0030

Obr. 2. 17.července, orel křiklavý na louce u Mnichova. Zatím jde jen o překonání hranice 200 druhů v roce 2015. (Foto Michal Podhrázský).

IMG 20150904 071104

Obr.3. Slavík tmavý odchycený na Chotči 4.září, můj 220. druh sezóny.

Při tom všem byl můj kolega – Jaroslav Šimek – stále o krok přede mnou a skončil nakonec ostatními nezpozorován – neb není členem klubu 300 - s počtem 262 druhů. Přiblížil se tím k limitnímu maximu? Domnívám se, že ještě zdaleka ne. Pokud bych nezačínal tak pozdě a neudělal několik špatných strategických rozhodnutí, bylo by v mém seznamu nejméně o 3 (hoholka, berneška bělolící,sova pálená), pravděpodobněji ale o 6 druhů více (ještě linduška úhorní, lejsek malý, strnad zahradní). Členové klubu 300 pozorují dohromady každoročně více než 280 druhů ptáků (281-286, přičemž zrovna loňský rok byl nejhorší). Pokud připočteme další druhy z databáze birds.cz, kde jsem našel 15 dalších druhů v roce 2015 (a předpokládám, že jsem při kontrole spíše něco přehlédl), dojdeme k počtu přes 296 druhů, „dostupných“ v loňském roce v ČR. Kolik z nich bylo reálné pro jednoho pozorovatele zastihnout? Podle mého názoru 270+ (a další neoficiální údaj z roku 2015 – vložená pozorování Gedeona Kašpara do birds.cz - nasvědčuje tomu, že je to nejen možné, ale že k tomu došlo).

Jak toho dosáhnout?

Pozorovatel, aspirující na nové maximum v yearlistu CBC musí:                                                                                             

1) pozorovat všechny pravidelně hnízdící druhy ČR. Těch je zhruba 200. Myslel jsem si, že to není reálné, ale sám jsem se přesvědčil, že to možné je. Unikly mi pouze 4 – strnad zahradní, linduška úhorní, lejsek malý (protože jsem se jim nevěnoval včas, když je snadné zastihnout je na hnízdních lokalitách) a sova pálená, ze které se stal můj „Nemesis species“ roku 2015. Hledal jsem ji na řadě lokalit celkem osmkrát, naposledy na Silvestra. Těsně jsem ji minul na odchytu ve Svrkyni, kdy jsem se s kamarády zapomněl domluvit, kdy pojedou chytat na vojtěškové pole plné hrabošů (jedna ze tří strategických podzimních chyb). Se sovou jsem měl i nejbizarnější birdwatcherský zážitek roku – známý měl na utajené lokalitě hlasově aktivní pálenku i v podzimním období, ovšem lokalitu prozradit nechtěl. Nakonec mně na ní eskortoval autem s kulichem přes oči, aby bylo utajení zachováno. Dodnes tuším jen to, že jsme byli asi tak půl hodiny cesty od Prahy, a že jsem od auta tápavě dokráčel ještě asi 100-150 metrů po asfaltce a trávě k jakémusi rozpadlému plotu. Sova se však ten večer neozvala.

2) pozorovat většinu pravidelných migrantů, přičemž za pravidelné se pro tento účel dají považovat i druhy jako jsou např. někteří bahňáci (vodouš štíhlý, jespák rezavý, břehouš rudý, kameňáček, ústřičník, lyskonoh úzkozobý), které rozhodně každoročně na birdlistech všichni nemíváme.

3) najít absolutní většinu pravidelně zimujících druhů. Některé zimující druhy jako třeba brkoslav přitom mohou zklamat nepřítomností (hejnko, které jsme viděli cestou z oběda v zoo, bylo v loňském roce spíše výjimkou, irupce se opět nedostavila) nebo se řadu let neobjeví (zedníčci). V mém případě tady jsem měl největší rezervy, poněvadž jsem až do poloviny března nechodil ven. Proto jsem zimní hosty „doháněl“ - poslední z nich byl pro mne turpan černý 19.prosince, o to radostnější, že byl takzvaně „self-found“ – po naprosto promarněném dopoledni v husté mlze u Nových Mlýnů a stejné předpovědi pro Tovačov,kam jsme měli namířeno kvůli „annínskému“ turpanovi, jsme vyrazili předčasně domů a ze zoufalství cestou zpět sjeli k Želivce. Kachen zde nebylo málo, ale v ostrém protisvětle, na rozdíl od Moravy zde bylo úplně jasno. Téměř jsme odcházeli, když kolega zaregistroval podezřelou kachnu, ze které se vyloupla samice černého turpana doslova za pět minut dvanáct – pro mě šlo o poslední příležitost roku jak se dostat k vodě. Z dalších zimních hostů mně však unikla těsně berneška bělolící (byl jsem nemocný a vynechal jsem jeden výjezd na Moravu, kde ji kolega neskolený virem pozoroval na ranním rozletu) a hoholka lední (vyzvedával jsem děti ze školy, zatímco kolega odstartoval do západních Čech a hoholku – jednu z mála podzimu 2015 - „odškrtl“).

Těmito „povinnými“ druhy se lze dostat na hranici 260. Odtud je zapotřebí poposkočit ještě za pomoci 10 – 15 neobvyklých či výjimečných zatoulanců na hranici 270 - 275 druhů za rok (z mého loňského seznamu třeba kormorán malý, ibis hnědý, labuť malá, moták stepní, jespáček ploskozobý, lyskonoh ploskozobý, rybák severní ).

6. PleFal Brandl

Obr. 4. Pokus o digiscoping ibisa hnědého mobilem, Motovidlo u Českých Budějovic. 

Co jsou další důležité předpoklady?

a) Lokality. Pro mě byly klíčové (čísla označují počty návštěv):
- Krkonoše 4x (budníček zelený – Mumlavský důl, pěvuška podhorní, linduška horská - Sněžka, kos horský, slavík modráček tundrový, čečetka tmavá - Úpská rašelina);
- Šumava 8x (tetřev – oblast pod Trojmeznou, jeřábek - Kašperky, datlík - Boubín, puštík bělavý - Stožec a další sovy tamtéž, hýl rudý, chřástal polní - Dobrá);
- severočeské nádrže 5x (zejména Nechranice a Kyjice, také Údlice – velké druhy racků, potápka žlutorohá a rudokrká, potáplice, severské kachny) s možností přejezdu do Krušných hor 4x (v případě inverze nádherné lokality u Moldavy – tetřívek);
- Českolipsko 3x – jeřáb, bukač (Břehyňský ryb.), lelek (Ralsko);
- Rozkoš 6x (zimující potápky a potáplice, protahující bahňáci – lyskonoh úzkozobý, jespák písečný, jespák rezavý a sněhule s konopkou žlutozobou);

10. LinFla Simek

Obr. 5. Konopky žlutozobé na dělicí hrázce nádrže Rozkoš. (Foto Jaroslav Šimek).

- Českobudějovicko 10x (Vrbenské rybníky a širší okolí – kolpík, volavka stříbřitá, Volešek – protahující bahňáci, vrubozobí, dlouhokřídlí, vzhledem k pozdnímu zámrzu Volešku také zimní hosté),
- Dívčicko 8x (zejména rybníky Nová, Březovec a Blatec – husice, bahňáci, dlouhokřídlí)
- Písecko – hlavně Řežabinec 3x (bukáček, chřátal malý a kropenatý)
- Zbudovská blata 5x (oba druhy kolih, dravci, kulík zlatý)
- pole na severozápad od Prahy 4x (dravci – tři druhy kání, tři druhy motáků, řada sokolovitých vč. raroha velkého a dřemlíka);
- Znojemsko 3x (Havranické vřesoviště – dudek, skřivan lesní, pro vodní a mokřadní druhy Jaroslavice – bahňáci, dlouhokřídlí, Vrbovec, Travní Dvůr, Hrušovany);
- Břeclavsko/Mikulovsko 9x (VDNM - zimující vrubozobí – zejména bernešky a turpani, potápky a potáplice, Pálava - zedníček, obora Soutok - dravci – zejména orel královský, lednické rybníky a Pastvisko -volavka červená a sýkořice na Nesytu, Velké Pavlovice -strakapoud jižní, vlha)
- hodonínské a mutěnické rybníky 4x (racek černohlavý, rybáci, protahující i hnízdící bahňáci, bukáček)

Pravidelně jsem se také účastnil odchytových akcí v okolí Prahy (Choteč, Svrkyně) a dvou několikadenních odchytů na polabských tůních a Řežabinci.

12. AsiFla Brandl 

Obr. 6. Tajemná tvář pustovky, listopadové odchyty ve Svrkyni. (Foto Pavel Brandl).

Na některé lokality bylo přitom těžké proniknout kvůli lokálnímu tajení anebo kvůli nesdílení informací o druzích na lokalitě – to se týká zejména Rozkoše, o to příjemnější ale bylo zdejší pozorování jespáků, kameňáčků a lyskonohů, které jsme považovali za svůj objev, byť o nich místní věděli již řadu dní… Jistě by do seznamu lokalit patřily i vodní plochy na střední a severní Moravě, Beskydy a další – jsou však pro mě jako obyvatele Prahy již těžko k dosažení. Také severočeské výsypky, které jsem trestuhodně zanedbal, což mne stálo strnada zahradního a lindušku úhorní. Pro řadu druhů však nejsnazší lokality leží izolovaně a bylo pro mne nutné navštívit řadu míst, která jsou mimo tento základní výběr (např. Chvalčovský Tesák pro strakapouda bělohřbetého – na rozdíl od dlouhého hledání na Šumavě jsme ho zde objevili do 10 minut po příjezdu, západočeská loviště orlů křiklavých v okolí Mnichova a další). Nemluvě o náhodných zatoulancích, kteří mně zavedli úplně mimo můj běžný revír (Ostruženské rybníky, rybníky u Opatova, rybníky u Kněžic).

b) Parťák – více očí více vidí. První část sezóny jsem jezdil sám. Samostatnost mi po letech birdwatchingu ve dvou vyhovovala a zažíval jsem přírodu koncentrovaně, bez vyrušování. Na přelomu června a července mně ale na několik akcí (orel skalní, orel křiklavý, puštík bělavý) přemluvil Michal Podhrázský. Toto spojení se už dříve osvědčilo, Michal má bystré oko, které mně už chybí a já ho doháním delší zkušeností. Absolvovali jsme pak ještě několik moravských výjezdů a říjnový výlet na Sněžku, kam jsem se musel vrátit, protože pěvuška podhorní, kterou jsem zde viděl v červenci, zpívala za polskou hranicí. I v říjnu nás dováděly pěvušky k šílenství, protože se zdržovaly u zbytků pod Polskou boudou. Infarktovou se situace stala, když jedna z pěvušek vyrazila do Čech a pár metrů od hranice jí zahnal zpět pes polského turisty. Nakonec pěvušky za úžasně klidného slunečného večera s minimem návštěvníků přece jen překročily hranici a my si je přidali do listu.

7. PruCol Podhrazsky

Obr. 7. Pěvuška podhorní ještě na polské části Sněžky. (Foto Michal Podhrázský)

8. Snezka Podhrazsky

Obr. 8. Už můžeme relaxovat, pěvušky už přešly hranici do Čech. (Foto Michal Podhrázský)

V srpnu jsem obnovil letité spojenectví s Jardou Šimkem, které vyústilo v intenzivní spolupráci v posledních dvou měsících roku. Spolu jsme našli strakapouda bělohřbetého, bernešku rudokrkou, všechny tetřevovité, konopky žlutozobé, brkoslavy a další. Jaroslav má skvělý postřeh a navíc očekává vždy i nečekané, což z něj dělá skutečně vynikajícího společníka (příkladem budiž linduška horská, kterou zaregistroval cestou v práci z jedné porady na druhou). Pokud bychom spojili síly dohromady dříve, znamenalo by to na obou birdlistech nárůst o 3 – 4 druhy.

2. Porzana Brandlova

Obr. 9. Po úspěšném odchytu chřástalů (chřástal kropenatý a malý) během akce Acrocephalus. Blíží se návrat spojenectví s Jardou Šimkem (Foto Karolína Brandlová).

c) Čas. Jde o časově náročný podnik - v období, kdy byli ptáci „v pohybu“ to pro mně znamenalo vstávat ve čtyři, odjet na tři-čtyři hodiny odchytu na Chotči (např. můj jediný slavík tmavý), dojet do práce a odpoledne –či v podvečer vyrazit na další lokalitu. Pokud se někde objeví zajímavý druh, vyplatí se neváhat a vyrazit nejpozději následující den. To vyžaduje obrovskou flexibilitu v zaměstnání (díky Járo) a stejně jsem byl trvale na štíru s hodinami a zbývajícími dny dovolené. Někdy však vyrazit včas zkrátka nešlo. Bělořita okrového ve Stráži pod Ralskem jsem takto sledoval na dálku z Kapského města, ale bohužel jsem ho minul o den, přílet domů se urychlit nedal. Ten kdo pomýšlí na mety nejvyšší by mimochodem neměl jezdit na dovolenou – mně stála dva druhy (ústřičníka na Rozkoši a právě bělořita okrového). Celkem jsem strávil s ptáky 92 dní, přičemž velkou většinu v druhém pololetí – pokud bych tedy začal dříve, odhaduji to na 140 dní (resp. částí dnů) v terénu. Pravidlo nad pravidla – je třeba začít hned prvního ledna, začátek v polovině roku totiž vyžaduje sebevražedné tempo a každý druh, který člověk mine už nemá plán B v podobě migrace na jih či příchodu nové zimy.

9. JAR Brandl

Obr. 10. Kvůli dovolené s těmito krasavci mi unikli z yearlistu ústřičník a bělořit okrový. (Foto Pavel Brandl).

d) Mobilita. Jde to samozřejmě i bez auta, ale auto vše nesmírně usnadní. Asi si budu ještě nějakou dobu vyčítat uhlíkovou stopu a benzín též není zadarmo (i tady se vyplatí parťák a využívání společného vozu), ale při časové náročnosti mých dalších aktivit bych bez auta neměl šanci. Zvýšený počet ujetých kilometrů oproti normálu sebou samozřejmě nese zvýšené riziko nehody – tady je třeba dávat skutečně pozor. Měl jsem jedinou vážnou situaci, stala se na dálnici u Příbrami po návratu z úspěšné „jeřábkové“ cesty do Kašperských hor, přičemž vina byla jednoznačně na mé straně a mé únavě. Naštěstí vše skončilo bez jakýchkoli následků. Díky autu jsem ale mohl v jeden den pozorovat třeba budníčka zeleného a bukače nebo zedníčka, bernešku rudokrkou a strakapouda bělohřbetého.

IMG 8825

Obr. 11. Samice strakapouda bělohřbetého na Tesáku. (Foto Jaroslav Šimek).

P079621 780x520

Obr. 12. Zedníček skalní v Klentnici. (Foto Jaroslav Šimek).

e) Vybavení. O nutnosti stativáku není pochyb, i mimo vodní plochy. MP3 přehravač pro přehrávání hlasů mi prakticky nic navíc nepřinesl – v druhé půli roku ho řada ptáků kompletně ignorovala, takže mi způsobil mnoho radosti pouze při odchytech křepelek a některých dalších odchytových akcích. V řadě případů mi při orientaci hodně pomohl chytrý telefon jako navigace i mapový podklad, také jsem ho někdy použil jako náhradu MP3 – například u datlíka, kterého jsem slyšel klovat, ale nebyl jsem ho ve velmi tmavém porostu schopen objevit a ověřit, že se jedná opravdu o něj, nikoli o strakapouda. Internet v mobilu byl také samozřejmě přístupem na avif přímo v terénu, na xeno-canto, k srovnávacím ilustracím a fotkám. Jeho nevýhodou proti klasickému médiu – tedy papíru – je to, že mu dojdou baterky. Pak bych dal někdy za opravdovou mapu či tištěného „Svenssona“ modré z nebe.

f) Plánování a informace. Neocenitelná je databáze avif, obvykle jsem ji kontroloval okolo oběda, kdy se objeví první pozorování, pak průběžně během odpoledne a nakonec v noci po návratu domů a znovu časně ráno. Avif je ale nezbytné nejen číst, ale také analyzovat, zejména data z předcházejících let – nejen ve vztahu k lokalitám, ale také k ročnímu období a počasí. K tomu mi pomohly archivy na www.wunderground.com . Plánovat je nezbytné, protože některé akce se dají jen těžko opakovat a čas neúprosně letí. Po návratu z říjnové dovolené jsem si vytvořil seznam 29 chybějících druhů, pro které jsem vytvořil itinerář do konce roku. Nebýt strategických chyb a jedné zdravotní indispozice, podařilo by se mi z něj pozorovat 28 druhů, nakonec to bylo jen 25 (na kdyby se ovšem, jak známo, nehraje).

h) Tolerantní rodina a okolí. Nemít ženu, která mi fandila a vždycky tvrdí, že je raději, když jsem venku a spokojený, než abych byl doma a naštvaný, asi bych neměl šanci. Takhle si vzala na krk i moje povinnosti a vydržela to, že mne často vidí jen přijít uprostřed noci domů a ještě v noci zase odcházet. Karolíno, děkuju.

4. Karol Brandl

Obr. 13. Výr, poštolka a Karolína, bez jejíhož porozumění by můj BigYear nebyl možný.

Předpokládám, že se letos někdo pokusí o opravdu „Velký rok“. Michal Podhrázský už odstartoval a dynamický nástup Martina Vavříka úplně neodpovídá jeho „nedělání Velkého roku“. Jarda Šimek, který začal vloni až v červenci, se rozhodoval pro nestandartní ročník červenec 2015 – červen 2016. Všechny, lokality, které by mohly účastníkům pomoci v jejich snažení rád poskytnu, včetně přístupových cest, vhodného načasování a dalších tipů. Já se chci letos ptáky jen rekreačně bavit.

Vzpomínám na: budníčka zeleného na smrkovém letorostu, orla křiklavého na kamenném kříži, pěvušku podhorní ve večerním světle, slavíky modráčky na dřevěném povalu, káni bělochvostou s rarohem velkým nízko nad mou hlavou na modré obloze a jiného raroha v souboji s pilichem nad podzimním strništěm, na puštíka bělavého na šumavské souši a desítky dalších setkání.

Byl to dobrý rok.

Asi vyrazím na skřivany ouškaté.

Pavel Brandl