Káně lesní ruská (dále vulpinus) je vizuálně málo odlišná od naší káně lesní středoevropské (Buteo buteo buteo, Common Buzzard, dále buteo), o to více je však odlišná svým chováním. Buteo z Česka doletí maximálně do Řecka, vulpinus migruje třeba až ze severní Sibiře do jižní Afriky. Solidní konkurent rybáka dlouhoocasého.

Pro zahuštění zmatku je nutno poznamenat, že pod anglickým názvem Steppe Buzzard se ve skutečnosti skrývají taxony dva. Kromě zmíněného Buteo b. vulpinus také B. b. menetriesi (káně lesní kavkazská), což je zjednodušeně řečeno přerostlý vulpinus. Navíc mezi buteem a vulpinem existuje v severní a východní Evropě přechodná zóna. Jedinci z této oblasti bývají označování jako „intermedius“. V posledních dvaceti letech došlo ve Skandinávii k dramatickým změnám v rozšíření kání. Z neznámých důvodů opustili vulpini severní Švédsko a severní a východní Finsko a nahradilo je buteo. Západní hranice výskytu vulpinů se tedy posunula na východ.

Buteo buteo vulpinus je taxon, který v současnosti prochází revizí FK ČSO. Její výsledky budou publikovány na stránkách FK a v Sylvii. V Česku je možné pozorovat jedince se znaky vulpina. Důkazem toho je například pozorování V. Kubíčka u Neslovic ve dnech 9. 9. - 15. 9. 2012 nebo čtyři jedinci ze sbírek Slezského muzea v Opavě. Bohužel i exemplář ze Staré Běle z roku 1948 z tohoto muzea, který je vizuálně jasným vulpinem, po přeměření šířky středního rýdovacího pera a délky ocasu nejspíše nemůže být za vulpina považován. Ostatně podobně dopadla revize v Holandsku. Po přeměření 30 údajných vulpinů byly místní faunistickou komisí schváleny jen dva doklady (z let 1902 a 1908). Je tedy pravděpodobné, že ve střední Evropě je nutné k jistému potvrzení velmi kvalitní fotodokumentace, ideálně doplněná o hodnoty délky křídla, délky ocasu a šířky středního rýdovacího pera. Je tedy nanejvýš žádoucí ptáka odchytit.

 

Foto: V. Kubíček, 10. 9. 2012, Neslovice, ČR, jedinec se všemi znaky adultního vulpina

Buteo buteo vulpinus x Buteo buteo buteo

V terénu vypadá vulpinus menší, má užší křídla a delší ocas. Vulpinus je méně variabilní než buteo a vyskytuje se jen ve 3 formách (některé zdroje uvádí 4): šedo-hnědá, rezavá a tmavá. Ta první je buteu velmi podobná a téměř neodlišitelná, ta poslední je zase velmi podobná a téměř neodlišitelná od tmavé káně bělochvosté. Takže si dovolím soustředit se především na rezavé jedince.

Hlava vulpina je jednolitě zbarvená s tmavým očním proužkem, základní barva ocasu shora je rezavě oranžová. Proužky na ocasu jsou odlišné u juvenilního a adultního jedince. Adulti mají na konci ocasu většinou relativně tenký proužek. Tmavé proužkování na zbytku ocasu je ještě tenčí a často se směrem ke kořeni ještě ztenčuje. Dospěli vulpini mohou mít také ocas charakteristicky dvoubarevný. Kořen ocasu šedý, konec rezavý. U juvenilních jedinců koncový širší pásek chybí, tmavé pásky jsou však tenčí než u butea a směrem ke kořeni se ztenčují.

obr 2zm

foto: M. Šindel, Slezské muzeum v Opavě, Stará Běla, 1948, charakteristický ocas adultního vulpina

Spodina těla vulpinů většinou postrádá široké U na hrudi, tenké světlé U je však často přítomno. Juvenilní ptáci mají na spodině těla tmavé podélné pruhy ve tvaru kapek a tyto skvrny jsou širší než u butea. Kalhotky jsou často tmavé, nikdy nejsou velmi světlé. Spodní část vnějších ručních letek není stejně jako u káně bělochvosté proužkovaná. Pásky na spodní straně loketních letek jsou také tenčí než u butea. Adultní vulpinus má oproti juvenilním na letkách tmavý lem, spodní střední krovky jsou často světlejší než krovky malé a velké, takže vytvářejí světlý pruh.

Buteo buteo vulpinus x Buteo rufinus

Káni lesní ruskou můžeme snadno zaměnit nejen s kání lesní, ale i s kání bělochvostou. Naštěstí máme situaci jednodušší než španělští kolegové, kteří musí brát v úvahu ještě „Gibraltar Buzzard“ (kříženec Buteo buteo buteo a Buteo rufinus cirtensis) a velké množství rezavých buteí. V Česku asi nemusíme zmíněný africký stálý malý poddruh káně bělochvosté brát v úvahu. Káně bělochvosté na našem území patří k nominátní tažné B. rufinus rufinus. Tento poddruh je zřetelně větší a kompaktnější než vulpinus. Na konci kulatá křídla připomínají orla, let je těžší s pomalými údery křídel. Při kroužení má často křídla zvednutá do širokého V.

Většina rufinů má světlou hlavu. Spodní krovky jsou zbarveny jednolitě, chybí jim světlý pruh středních krovek a černá karpální skvrna zřetelně kontrastuje s krovkami. Vulpinus má většinou černou karpální skvrnu pouze na velkých krovkách, je tedy poměrně malá a kontrast oproti krovkám je také malý. Rufinus má většinou na svrchní straně na bázi ručních letek zřetelnou světlou skvrnu, obzvláště u juvenilních jedinců. Rufinus, a to ani adultní, nemá na konci ocasu tmavý proužek (nebudeme-li brát v úvahu tmavou formu).

obr 3zm

foto: R. Doležal, 25. 3. 2010, Izrael, znaky adulního vulpina: rezavá barva, tenký tmavý proužek na ocase, světlý pruh na krovkách, nekontrastní karpální skvrna, tmavá hlava, úzké U na hrudi, absence pásek na vnějších ručních letkách a místo pozorování

 

obr4zm

foto: R. Doležal, 23. 3. 2010, Izrael, platí totéž co u předešlé fotografie, navíc charakteristické velmi tenké páskování loketních letek

 

Literatura:

 

Martin Garner: Birding Frontiers Challenge Series – Autumn, 2014

 

Nils van Duivendijk: Steppe Buzzard in the Netherlands revision, status and identification, Dutch Birding vol.33 (2011) no 5

 

Hadoram Shirihai, Dicka Forsman: Steppe Buzzard morphs at migration and their separation from Long-legged Buzzard, Dutch Birding vol. 13 (1991) no 6

 

Dick Forsman: The Raptors of Europe and the Middle East, 2007

 

Benny Génsbol: Birds of Prey, 2008

 

Javier Elorriaga: Birds of Andalucia, volume four, issue two

 

Lars Svensson: Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu, 2012

 

Karel Hudec, Karel Šťasný a kol.: Fauna ČR. Ptáci 2/I, 2005