DSCN1992 ouhorlik step 865

Foto: Jiří Šafránek

V neděli 6. 6. 2021 mám možnost celodenního birdingu, takže jsem si v sobotu večer v mysli naplánoval jednoduchý plán. Ráno navštívit Záhlinické rybníky a v poledne se rozjet do polí zhruba někde na trase Břest, Říkovice, Vlkoš, Záříčí a Chropyně. Chtěl bych najít nejlépe čerstvě (nebo alespoň relativně čerstvě) posekané pole s vojtěškou a hledat zde dravce, nejlépe orla křiklavého. Nejsem zrovna ranní ptáče, navíc se rád před výjezdem pořádně nasnídám, takže příjezd krátce před osmou hodinou do Záhlinic považuji skutečně za ranní a naplňování svého jednoduchého plánu. Kontrola zdejších rybníků přináší společné pozorování volavky červené (Ardea purpurea) s panem Beranem, se kterým se potkávám na asfaltové cestě u Němčického rybníka. A dáváme se zhruba na dobrou půlhodinku do řeči, přičemž právě mimo jiné pozorujeme přelet této volavky. Ta nám dává ještě několik minut času, abychom si ji prohlédli i na hraně rákosového porostu, kam přistála. Brzy se však posunuje dál a tím ukončuje naše pozorování. Zároveň se loučíme a každý z nás se vydává na svou vlastní nedělní (birdingem proloženou) cestu. To jsme ještě netušili, že se za pár hodin uvidíme ještě jednou, a to u malého mokřadu v katastru obce Bochoř na pomezí okresů Kroměříž a Přerov.

Ouhorlík stepní 2407 Jiri Novak

Foto: Jiří Novák

Po zhruba 2 hodinkách v Záhlinicích je čas vyrazit do polí. Stále mám v úmyslu držet se svého původního plánu cesty, takže projíždím známými místy. Koukám po okolí a hledám známky výskytu dravců, přitom se snažím řídit auto tak, aby nikdo přede mnou, ale hlavně za mnou, netušil, co je ve skutečnosti mým hlavním účelem jízdy. Vlastně tudy takto neprojíždím poprvé, mám to tady rád právě také proto, že je zde provoz obvykle minimální. Konečně přijíždím k Bochoři a v hlavě se mi rodí první plán improvizace. Zastavím se zde a projdu si místní cestu na letiště u Bochoře. Cesta je zde lemována stromy a keři, kde by se měla vyskytovat vzácně i pěnice vlašská. Vlastně ji tu v cca tuto roční dobu hledám za posledních pár let pravidelně, i když třeba jen 1 ročně. Pokaždé tedy s negativním výsledkem, ale i letos mám chuť se tady projít a poškádlit své štěstí. Cítím, že čas mám dobrý a nemusím nikam zvlášť spěchat. Nechávám tedy auto jako obvykle na začátku této cesty a rozhoduji se vzít si sebou jen foťák a binokulár. Se stativem se tu nechci obtěžovat, stejně by mi při pátrání po pěnicích nebyl zase tak moc užitečný. Ujdu jen pár desítek metrů, když si všímám, že na poli vpravo od cesty je vegetace, která ukazuje na přítomnost malého mokřadu. Ten tu ostatně koncem minulého roku opravdu byl, párkrát jsem na něj byl pozorovat. Teď se ale musím vnitřně trochu přemlouvat, abych se tam vydal. Pro toto rozhodnutí hovoří i to, že k mokřadu vede napřímo polní cesta. Vodní hladinu sice nevidím, jen tu vegetaci, která jej prozrazuje. Ani nepočítám s tím, že tam ještě nějaká voda bude, přesto se nakonec rozhoduji se tam zajít podívat. Mám v plánu to tam jen krátce obejít a seznámit se s aktuálním stavem této bývalé polní louže. V tu chvíli pochopitelně netuším, jak šťastná volba to vlastně byla.

Ouhorlík stepní 2171 Jiri Novak

Foto: Jiří Novák

Když jdu polní cestou k mokřádku, všímám si zhruba desítky čejek (Vanellus vanellus) postávajících na kraji louže. Drží se pohromadě, nejedná se tedy o hnízdící ptáky. A vidím také malou vodní plochu. Tak vida, nějaká voda se zde stále drží. V podstatě okamžitě s vodní hladinou si všímám ptáka velikostí, zbarvením a snad i letem připomínajícím mi poštolku obecnou. Zároveň si ale uvědomuji, že mi to na poštolku nesedí, něco je na tom jinak. Zvedám proto binokulár k očím, abych si tohoto ptáka prohlédl blíž. A už to vidím - opravdu to není poštolka. Vidlicovitý ocas a bílý kostřec, vždyť to je přece ouhorlík (Glareola sp.)! Pták si navíc sedá a tak mi nabízí rychlou kontrolu siluety i v této pozici. Vidím na něm žluté hrdlo, takže opravdu nemám pochyb. Okamžitě zalituji, že mám stativ v autě, ale nechci se hned pro něj vracet. Mám v úmyslu pořídit dokladovou fotografii, protože ouhorlík může přece každou chvíli zmizet. A to by mě vážně mrzelo, protože si také uvědomuji, že Faunistická komise ČR eviduje 2 druhy vzájemně velmi podobných ouhorlíků - ouhorlíka stepního a ouhorlíka černokřídlého. Netuším, na jaký druh ouhorlíka jsem nyní narazil, odhadl bych to zkrátka na toho běžnějšího, tedy stepního. Je to ale jen tip, nikoliv objektivní závěr na základě pozorovaných znaků. Až nyní si uvědomuji, že se k mokřádku blížím v protisvětle, které pozorování příliš nepomáhá. Vím, že se ouhorlík nyní zdržuje v místě, na které sice ze své aktuální pozice nevidím, ale když popojdu jen několik málo metrů, měl bych jej najít. Foťák mám připravený (a pro jistotu si sundávám i bílou kšiltovku, kterou jsem si v posledních týdnech oblíbil a nosím ji teď často sebou). Jdu snad opatrně, všechny smysly napnuté k maximálnímu výkonu, když si všímám povědomé siluety, která stále setrvává v místech, kde jsem ji zhruba očekával. Přikládám foťák k očím a snažím se obraz v zorném poli maximálně zaostřit. Je to prostě on, ouhorlík. A to je právě ten problém, přepadává mě nervozita a vzrušení z tohoto neočekávaného setkání. Snažím se o foto, to ano, ale cítím, jak se celý chvěji a mám snad i zrychlený dech. To vše způsobuje, že se mi foto nedaří. Jsem netrpělivý a emočně příliš rozrušený, aby to vlastně dopadlo lépe. Mám pocit, že jsem udělal snad jednu jedinou fotku, na které by silueta ouhorlíka snad měla být jakžtakž rozpoznatelná. Tedy mám alespoň jakýsi doklad, který podpoří mé hlášení o tomto nálezu.

foto Pavel Shromazdil

Foto: Pavel Shromáždil (Moje vůbec první dokumentační fotka ouhorlíka, pořízená bezprostředně po jeho nálezu.)

Ouhorlík se už také rozhodl dál nespolupracovat a zvedá se. Za chvíli jej vidím, jak odlétá směrem na Vlkoš. Je čas se rozhodnout, co dál. Můžu se vrátit pro stativ a vyčkat, jestli se ouhorlík vrátí. Se stativem už budu jistější, snad by se mi s jeho pomocí podařilo ouhorlíka určit i do druhu (určovací klíč mám ostatně také v autě). Nicméně vím, že to udělám jinak. Úplně jinak. Zavolám Přerovákům a přivezu je sem (vždyť jsem jen nadohled od Přerova, nebylo by to žádné velké zdržení, tak okolo 40 - 45 minut, počítám). Dám vědět pochopitelně i Zdeňku Němečkovi, o kterém vím, že je právě v terénu. A vím, jak dobře a hezky fotí. Zcela jistě ouhorlíka zdokumentuje tak, že jeho druhové určení už bude jen formalitou. Vlastně si vnitřně nepřipouštím, že ouhorlík z lokality zmizel úplně, určitě se ještě vrátí. Když se tedy chystám volat, na chvíli si uvědomuji, že budu své přátele svolávat „k akci“ krátce před nedělním polednem, tedy ne zrovna v ideální čas. Pochybnost se ale rychle rozplývá, tihle nadšenci mi tuto drobnost určitě vyčítat nebudou, říkám si sám sobě. Telefonáty proběhly rychle a věci se skutečně dávají do pohybu. Jedu do Přerova, zatímco Zdeněk už sem míří. Určitě tu bude přede mnou a Jirkou s Jarmilou, proto mu už rovnou radím, ať se k mokřádku přibližuje se sluncem v zádech. Vyzvednutí kolegů probíhá hladce, tentokrát rozkopaný a náhradními objezdy poznamenaný Přerov není překážkou. Vracíme se na lokalitu a chybí nám tak cca 10 minut do příjezdu, když volá Zdeněk. Oznamuje nám, že ouhorlík se skutečně vrátil. Bezvadné, máme vážně šanci na jeho společné pozorování! Už jsme prakticky v cíli, když opět zvoní telefon. A zase Zdeněk. Oznamuje nám, že ouhorlík právě odlétá pryč, směrem na Bochoř. No nic, kdo se někdy vypravil za nějakým vzácným ptačím druhem, dokáže pochopit, jak emočně výživné dovedou tyto hovory být. Nemůžeme s tím nic udělat, jen věřit, že šanci ještě dostaneme. Vystupujeme proto z auta bez nějakého zvláštního spěchu, připravujeme si pozorovací a fotografickou výbavu a jdeme k mokřádku. Zdeněk pro nás nemá jinou než poslední informaci - ouhorlík tu byl, nějakou dobu pobyl, ale zase odletěl. Má sice nějaké dokladové fotky, ale s jejich kvalitou není příliš spokojen. Nicméně se v této události přece jen posunujeme dál, jeho fotky (které mi ukazuje ve foťáku) jsou rozhodně kvalitnější než ta má. Možná už z nich půjde určit druh, i když mě pochopitelně tento aktuální výsledek příliš neuspokojuje. Přál jsem si, aby ouhorlíka viděli i Přerováci. Když na lokalitě jen tak pár minut stojíme, povídáme si a koukáme po okolí, upoutá mě podezřelý průlet. Kontroluji jej binokulárem a je mi to jasné - ouhorlík se vrací! Tuto informaci nejsem schopen svému okolí předat jinak než výkřikem "vrací se, ourhorlík je zpátky!". Stojíme cca 70 - 80 metrů od mokřadu, v kukuřičném poli s ještě malinkými, nevzrostlými rostlinami. Je to evidentně dostatečný odstup, aby se ouhorlík na lokalitě cítil bezpečně a sedá si znovu na místo v mokřadu, odkud jsem jej viděl poprvé. Zřejmě to tu už zná, jeho návraty dost možná nebudou náhodné. Nabízí nám možnost krásného pozorování, i když pořízení fotodokumentace je nyní v poledne (vzhledem k vysoké teplotě vzduchu okolo 300C -  tedy zřejmě dosud nejteplejším dnem v roce 2021), pořád a stále až nečekaně velkým oříškem. Nicméně je jasné, že ouhorlík je tady a nějaká ta fotka se určitě časem podaří. Nacházíme se na dobře přístupném místě, mokřad je malý a zřejmě brzy vyschne. V okolí je hned několik komunikací, jsou tu cyklisté a prolétávají zde letadla, zřejmě hlavně z blízkého letiště v Bochoři. Nemám pocit, že tohle místo a výskyt ouhorlíka by měl být tajen z důvodu klidu a nerušení této lokality, proto píšu na Klub300.cz krátkou emailovou zprávu. Pár lidí navíc zcela jistě ničemu neuškodí, tady je opravdu hlavně ten letecký provoz docela výrazným rušivým vlivem, kterého si nelze nevšimnout. Je vlastně s podivem, že ouhorlík se drží právě zde, ale o tom nezřídka ta vzácná a nečekaná pozorování jsou. Brzy po zveřejnění zprávy o tomto nálezu nám chodí první reakce a SMSky. Víme, že další pozorovatelé neváhají a míří sem. A to i z Čech, takže musíme přijmout určitou zodpovědnost za své chování. Nechceme ouhorlíka vyplašit či snad dokonce vylekat třeba i tím, že se posuneme k mokřádku blíž. Evidentně je naše vzdálenost dostatečná, protože ouhorlík většinu času tráví naprosto klidným postáváním na obnaženém bahínku tohoto mokřadu. Neschovává se, nepobíhá, prostě jen stojí a zřetelně často natáčí hlavu tak, aby zkontroloval dění ve vzdušném prostoru nad sebou. Zřejmě se více obává nebezpečí z tohoto směru, několik postav stojících opodál mu evidentně vrásky nedělají. Je to skvělý letec, který si je zcela jistě této skutečnosti vědomý, takže i zřejmě toto přispívá k jeho klidu a nevšímavosti vůči našim maličkostem. Poměrně brzy máme možnost vysledovat, že ouhorlík z lokality víceméně pravidelně odlétá a rychlým letem se pohybuje po okolí. Zřejmě loví hmyz, ale vždy maximálně po 15 minutách je zpátky a dosedá v podstatě na to stejné místo na mokřádku. Dokonce nám ouhorlík při několika (teď již) obvyklých přeletech několikrát přelétl doslova nad hlavami, i když v bezpečné výšce.

Ouhorlík stepní 2509a Jiri Novak

Foto: Jiří Novák

Teď jsme už nepochybovali o druhovém určení tohoto jedince - je to ouhorlík stepní (Glareola pratincola), jehož kaštanově zbarvená spodina křídel vše prozrazujeDle aktuálního seznamu pozorování na www.fkcso.cz se jedná o čtvrté pozorování tohoto druhu v ČR. A teprve druhé, které je podloženo fotografickou dokumentací. Jak se později ukázalo, ouhorlík se na lokalitě nezdržoval jen v neděli 6. června, ale zůstal zde i během celého pondělí 7.6. Zřejmě posledním, kdo ouhorlíka na lokalitě pozoroval, byl Jirka Novák z Kroměříže. Dle osobního sdělení byl na lokalitě v pondělí až do západu slunce, s ouhorlíkem stálé přítomným. Nicméně od úterý 8. 6. mi už není známo, že by někdo ouhorlíka stepního na lokalitě spatřil, či snad nějakou dobu i pozoroval. Během těchto 2 dní ale byla pořízena kolegy birdwatchery či fotografy velmi kvalitní fotodokumentace, která zcela jistě zůstane ještě dlouho v mysli nás všech, kteří jsme měli možnost tohoto krásného bahňáka u nás pozorovat. Troufám si říct, že mě osobně toto nečekané a milé setkání s ouhorlíkem zůstane v paměti až do konce života. Včetně příjemně stráveného dne ve společnosti podobně smýšlejících birdwatcherových nadšenců. Děkuji Vám všem, kteří jste přijeli nebo jste projevili zájem o toto pozorování milou zprávou či reakcí na Klubu300. Tak třeba zase někdy příště. Na jiném místě, s jiným vzácným druhem, ale s podobně příjemnou náladou a atmosférou.

Pavel Shromáždil

Video: Jiří Šafránek - https://youtu.be/fMd4bDeYIUg

 

Jen přihlášení mohou komentovat