Do Brna se vrátíl po ránu děda mráz. Nu což, vyrazím na jih, ohřát se.
Na jih myslím k Mikulovu. Zavála mě tam práce, jenže jsem netušila, že na vanutí tam má kumpána, co má pořádný dech a nedá pokoj a nedá. Namířila jsem si to k rybníku Šibeničník - moc pěkné místo. Rybník, rákosina, světlý dubový les, pole, úhor i holý kopec - pestrý kousek světa.
Hned při příjezdu na mě mávaly husy. Sice mávaly, ale jak je jejich zvykem, usídlily se v poli, kam se nedalo dostat a ještě za rybník. Nejlepší výhled byl z mysliveckého posedu, byla to taková ta lavička, no stativ se tam moc postavit nedal, vítr se mnou lomcoval. Kdyby byl zájem, podám zeleným kamarádům požadavky na ideální posed ;-). Vyhrávala zima. Hejno husí bylo sterilní běločelkové a počtu asi 2tis. zabavovaly mě celý půlden, co jsem se motala okolo. Střídavě létaly pít na rybník. Vítr s nimi kolikrát cukl tak, že by letečtí akrobati leckteré prvky záviděli. Pak už se pásly hned u rybníka, asi aby to měly kousek. paniku způsobil orel, co si dal pauzu na stromě u břehu. Když se husy konečně dostatečně uklidnily a nasedaly na vodu, zvedl je znovu, protože se zrovna rozhodl letět dál. Nelida. Dravců vůbec byla solidní přehlídka: luňáci č, pilich, káně, poštolka, krahujec - dobrá procvička.
Jaro začalo vyhrávat až později. Z pole vyletěla bekasina, mezi stromy se propletla sluka a z křoví jsem vyplašila drozdy. Tak přece jen. Málem jsem mezi kvetoucími hlaváčky zašlápla majku, jasný důkaz jarní síly. Při zastávce u lomu v Mikulově na mě zedníček zíral jen z plakátu, třeba už se taky letěl podívat domů ve směru, odkud zrovna přiletěl skřivan lesní cvrlikající nad Kopečkem. Celkem neuvěřitelný byl párek mlynaříků. Zobkali si na kůře stromů, povídali si a klidně poskakovali snad metr ode mě. Ach, ti slepě zamilovaní...
Díky zimo za rozloučení s běločelkami a jaro vítej!