Svůj první dalekohled jsem koupila v zastavárně. Bylo mi patnáct, možná šestnáct. Vidět toho pravda přes něj moc nešlo. I tak mne doprovázel na první výlety za ptáky, než byl vyměněn za velmi těžkého leč o poznání lepšího Zeisse. Ptáci konečně nabrali správných barev a tvarů — a mě začal birdwatching bavit.

Začala jsem cestovat po světě. A záhy zjistila, že zatímco v zahraničí ve mně každé mihnutí opeřence v korunách stromů vyvolává euforii, v Česku mne pozorování ptáků přestalo bavit téměř úplně. „Jsem vyhořelá ornitoložka“, řekla jsem před pár lety na Nesytu kamarádovi, abych mu vysvětlila, proč nechodím po terénu s dalekohledem, ale se síťkou na pestřenky. 

Asi by to tak i zůstalo, kdyby mne náhoda nesvedla dohromady s Dódinem. Ještě než skončil náš měsíční trip po Malajsii bylo jasné, že na ptáky už chceme vyrážet i nadále společně. A tak jsem po letech znovu objevila krásy tuzemského birdwatchingu. Nemalou měrou k tomu přispívá nejen Dódinova společnost, ale i to, že záhy pochopil, že důležitou součástí každého výletu se mnou jsou pravidelné zastávky na kafe.

Austrálie, Latinská Amerika